Včela unese náklad těžký jako ona sama a pamatuje si cestu po prvním letu. Devět vlastností, které z ní dělají nejchytřejší hmyz na planetě

Mladá dělnice poprvé vyleze z česna, otočí se hlavou k úlu a začne kroužit. Oblouky se postupně rozšiřují a ona si přitom ukládá do paměti obrys střechy, korunu jabloně i kámen u plotu. Celé seznamování s okolím trvá pět až deset minut. Když ji vědci v pokusu přenesli o kus dál, dokázala se po tomto jediném letu vrátit domů podle bodů, které si vtiskla. Tělíčko menší než nehet na malíčku skrývá navigační přístroj, chemickou laboratoř, oči citlivé na ultrafialové světlo i jazyk postavený na pohybu. Prošli jsme studie amerických univerzit, materiály FAO i české odborné prameny a vybrali devět vlastností, kvůli kterým včela medonosná (Apis mellifera) patří k nejobdivuhodnějším tvorům šestinohého světa. Její důvtip připomíná spíš dokonale seřízenou souhru smyslů, paměti a spolupráce než lidské přemítání. Právě v tom spočívá jeho kouzlo.

Nosnost včely: tři čtvrtiny vlastní váhy bez batohu

1. Siláčka v miniaturním balení. Emeritní entomolog Norm Gary z Kalifornské univerzity v Davisu uvádí, že dělnice o hmotnosti zhruba 100 mg unese asi 75 mg nákladu, tedy přibližně tři čtvrtiny sebe samé. Podle FAO pojme sběračka do medného váčku 70 až 80 mg kvalitního nektaru. Pyl se přepravuje jinak: dělnice ho napěchuje do košíčků na zadních nohách a jedna pylová zátěž odpovídá podle Floridské univerzity zhruba 35 % její váhy.

Pro představu: sedmdesátikilový člověk by musel vzlétnout s více než padesáti kilogramy uvnitř těla a urazit s nimi několik kilometrů.

Jak to zvládá? Studie v Journal of Experimental Biology z roku 2003 ukázala, že naložená včela přizpůsobí mechaniku mávání, zvýší mechanický výkon a víc se spoléhá na nestacionární vztlakové jevy, tedy víry vznikající při bleskovém pohybu křídel. Při průměrné nektarové zátěži kolem 40 % hmotnosti jí energetická spotřeba stoupne jen asi o 6 %. Podle nás jde o jeden z nejelegantnějších příkladů letového inženýrství v přírodě.

Včelí paměť a tanec: mapa krajiny po jediném letu

2. Paměť krajiny jako fotoalbum. Biologové Elizabeth Capaldiová a Fred Dyer v roce 1999 označkovali mladé dělnice, nechali je absolvovat jediný orientační let a pak je vypouštěli v různých vzdálenostech od úlu. Nováčci se úspěšně vraceli, pokud měli v dohledu orientační body, které si během pár minut zapamatovali. S každou další výpravou se jejich vnitřní mapa zpřesňuje a rozrůstá. Včela kombinuje vizuální záchytné body, sluneční kompas a paměť trasy. Proto se stala modelovým druhem celého výzkumu hmyzí navigace.

3. Tanec jako sdílená mapa. Zkušená sběračka po návratu tančí na plástu. Rakouský zoolog Karl von Frisch, pozdější nositel Nobelovy ceny, rozluštil, co tím sděluje. Úhel jejího těla vůči svislici odpovídá úhlu mezi zdrojem potravy a sluncem, délka vrtivé části prozrazuje přibližnou vzdálenost. Kolegyně tak v temném úlu získají směr i dálku k nektaru, vodě nebo novému hnízdišti a pak lokalitu samy ověří.

Dělnice tedy převádí směr ke slunci na směr vůči zemské tíži, předává ho tělem a ostatní ho dekódují. Symbolickou komunikaci takové přesnosti zná živočišná říše jen vzácně.

Pět očí, ultrafialové vidění a 170 čichových genů

4. Čich jako hlavní pracovní nástroj. Analýza genomu publikovaná v roce 2006 v Genome Research napočítala u včely medonosné 170 genů pro čichové receptory. Octomilka jich má kolem šedesáti, komár rodu Anopheles necelou osmdesátku. Údaj popisuje genetickou výbavu, nikoli počet buněk v „nose“. Včela čichá tykadly a pachová stopa jí slouží ke všemu: pozná podle ní květ bohatý na nektar, feromony matky i vlastní kolonii.

5. Barvy, které nevidíme. Včelí zrak je posunutý ke kratším vlnovým délkám. Vnímá ultrafialovou, modrou a zelenou oblast, zatímco červenou jako samostatnou barvu nerozliší. Na okvětních lístcích proto vidí ultrafialové vzory, jakési přistávací dráhy vedoucí k nektaru. Pro lidské oko zůstávají skryté. Pampeliška, která nám připadá jednolitě žlutá, se včele může jevit jako terč se zřetelným středem.

6. Pět očí na jedné hlavě. Dvě velké složené oči skládají obraz z mozaiky, každé má podle Floridské univerzity zhruba 6 900 faset. K nim přibývají tři jednoduchá očka na temeni. Ta zachycují intenzitu a změny světla a pomáhají včele udržet orientaci za letu.

iZdroj fotografie: Foto: Pixabay

Trubci: zrození bez otce, smrt po svatebním letu

7. Samec z neoplozeného vajíčka. Matka při kladení rozhoduje, zda vajíčko oplodní. Z oplozeného se líhnou samice, tedy dělnice nebo budoucí matky, z neoplozeného trubec. Biologové tomuto systému říkají haplodiploidie; je typický pro blanokřídlý hmyz. Kuriózní důsledek: trubec nemá otce, ale má dědečka.

8. Svatba jako poslední let. Matka se páří ve vzduchu, podle Purdueovy univerzity zhruba s 12 až 18 trubci. Každý z nich krátce po páření hyne, protože část jeho pohlavního ústrojí zůstane v těle matky. Drsná daň za předání genů, kterou si včelstvo vynahradí tisíci nových dělnic.

Desítky tisíc druhů a samotářky v ohrožení: jak včelám pomoct na zahradě i balkoně

9. Rodina početnější, než tušíme. Včela medonosná představuje jen jeden druh z ohromné skupiny. Popularizační zdroje uvádějí přes 20 tisíc známých druhů včel; studie v Nature Communications z letošního roku odhaduje spodní hranici celosvětové pestrosti na 24 705 až 26 164 druhů.

Životní styly se výrazně liší. Medonosná včela žije ve víceletém včelstvu s matkou, dělnicemi a sezónními trubci a larvy průběžně krmí. Samotářky trvalá společenstva netvoří: samice nanosí do komůrky směs pylu a nektaru, naklade vajíčko a komůrku uzavře. Čmeláci zakládají jednoleté kolonie, vosy krmí larvy živočišnou potravou, často jiným hmyzem.

Česká společnost entomologická vyhlásila samotářské včely Hmyzem roku 2024, protože stojí ve stínu svých slavnějších příbuzných. V Česku jich žije zhruba 580 druhů a mnohé jsou na tom bledě. Celoevropsky podle IUCN hrozí vyhynutí asi desetině divokých včel, nejméně 172 z 1 928 hodnocených druhů. Český Červený seznam blanokřídlých maluje ještě temnější obraz:

Další úl na zahradě divokým druhům příliš neposlouží. Ty potřebují potravu, hnízdiště a kus neuklizené přírody. Co funguje:

• Kvetení od března do října. Volte modré, fialové, bílé a žluté květy s jednoduchým, přístupným kalichem, nejlépe domácí druhy. Na balkoně poslouží levandule, šalvěj, tymián či měsíček.
• Méně sekání a chemie. Nechte část trávníku vykvést a omezte postřiky.
• Funkční hnízdiště. Duté stonky nebo tvrdé dřevo s uhlazenými otvory, žádné plastové trubičky ani roztřepené řezy. Šišky, kůra, sláma a piliny bývají podle Zooparku Chomutov pro hnízdění neúčinné.
• Slunce a střecha. Hotel pevně ukotvěte na slunném místě se stříškou proti dešti.
• Holá zem. Většina samotářek hnízdí v půdě, kousek nezarostlé hlíny jim přijde vhod.

Nejlepší čas začít je teď. Světový den včel připadá na 20. května a FAO ho letos pořádá pod heslem „Bee Together for People and the Planet“ (volně přeloženo „Buďme spolu pro lidi a planetu“).