Španělští vědci sledovali 1 893 rodin a zjistili, že děti žijící s kočkou měly víc psychických potíží než děti se psem nebo ptákem

Ze všech běžných domácích mazlíčků vybočila v datech jen kočka. Psi ani ptáci podobnou stopu nezanechali. Takzvaná „jiná zvířata“, tedy křečci, králíci, želvy či rybičky, vyšla při dlouhodobém chovu dokonce příznivěji. Výzkumníci z projektu INMA, jejichž studie vyšla ve World Journal of Pediatrics, přitom opakovaně zdůrazňují, že zachytili souvislost a příčinu prokázat neumějí. Pro rodiče, kteří právě zvažují, zda předškolákovi pořídit chlupatého společníka, je výsledek pozoruhodný hlavně tím, jak úzce vymezený je. Podle nás z něj plyne otázka, která přesahuje samotné zvíře: dokáže rodina vytvořit vztah, v němž má dítě, kočka i dospělí své jasné místo?

Kočka v předškolním věku: kde se v datech objevil signál

Studie stojí na španělské populační kohortě matek a dětí INMA. Ženy do ní vstupovaly během těhotenství v letech 2003 až 2008 a autoři zpracovali údaje ze čtyř regionů: Valencie, Sabadellu, Asturie a Gipuzkoy. Badatelé se rodin ptali opakovaně: v těhotenství, v prvním roce dítěte, ve čtyřech až pěti letech a nakonec v sedmi až osmi letech.

Na přítomnost zvířete se tazatelé dotazovali dvakrát: kolem prvních narozenin a v předškolním období. Psychickou pohodu dětí pak ve druhé třídě posuzovali rodiče prostřednictvím standardizovaného dotazníku. Za studií stojí tým, v němž figurují Llúcia González, Mònica Guxens, Blanca Sarzo či Marisa Estarlich, s vazbou na instituce jako CIBERESP, valencijskou výzkumnou jednotku FISABIO-UJI-UV nebo barcelonský ISGlobal.

Výsledek hlavního upraveného modelu je jednoznačný co do směru. Děti, jejichž rodina chovala kočku výhradně ve věku čtyř až pěti let, měly zhruba o 37 % vyšší relativní skóre vnitřních obtíží a přibližně o 27 % vyšší skóre vnějších obtíží než referenční skupina. Odborně: RRR 1,37 a 1,27.

Podstatná je i hranice skupiny. Signál se netýkal dětí, které s kočkou vyrůstaly už od batolecího věku, a neprojevil se ani u rodin, kde mourek pobýval trvale. Váže se k jediné kategorii: kočka přibyla mezi prvním rokem a předškolním věkem.

Psi a ptáci mlčí, křečci a rybičky vycházejí lépe

Kontrast mezi druhy dodává výzkumu na přesvědčivosti. Ve vzorku mělo nebo někdy mělo zvíře 52,3 % domácností. Se psem žilo 19,1 % rodin, s ptákem 14,8 %, s „jinými zvířaty“ 28,6 % a s kočkou 8,7 %. Kočičí skupina tedy byla nejmenší, a přesto jako jediná vykázala nepříznivou vazbu.

Už prosté mediány bez statistických úprav naznačují rozdíl:

U psů a ptáků studie žádnou významnou spojitost s dětskou psychikou neodhalila. Obecné vlastnictví zvířete rovněž vyšlo neutrálně.

Opačným směrem se vychýlila heterogenní skupina drobných mazlíčků. Při stabilním chovu vycházely děti s „jinými zvířaty“ lépe u vnitřních obtíží, tedy u emočních příznaků a potíží s vrstevníky. Autorky v popularizačním textu pro The Conversation, převzatém deníkem The Independent, nabízejí vysvětlení: menší zvířata bývají „dětskými“ mazlíčky s jednoduchou a předvídatelnou rutinou. Krmení, čištění klece či akvária může trénovat odpovědnost, soucit, plánování i sebeovládání. Jestli tentýž efekt platí zvlášť pro křečka, rybu nebo želvu, data rozlišit neumějí.

Dotazník SDQ: screening, který diagnózu nahradit nemůže

Výraz „psychické obtíže“ v rodiči snadno vyvolá představu úzkostné poruchy nebo ADHD. Výzkum však pracoval se skóre z dotazníku Strengths and Difficulties Questionnaire, krátkého screeningového nástroje s 25 položkami a pěti škálami. Rodiče v něm hodnotí, jak se dítě projevovalo během uplynulého půlroku.

Škály se v populačních studiích obvykle sdružují do dvou okruhů:

• Vnitřní (internalizované) obtíže: emoční příznaky jako obavy, strach, nervozita či smutek, k tomu problémy ve vztazích s vrstevníky.
• Vnější (externalizované) obtíže: potíže s chováním, například neposlušnost, záchvaty vzteku, rvačky nebo lhaní, plus hyperaktivita, neklid, roztržitost a impulzivita.

Vyšší skóre tak signalizuje, že rodič u potomka pozoroval víc takových projevů. Diagnózu stanoví až dětský psychiatr nebo psycholog po vlastním vyšetření. Pro čtení výsledku to znamená jediné: kočičí skupina vykazovala v průměru víc rodiči zaznamenaných projevů, rozhodně nejde o dětské pacienty.

Autoři výsledek podrobili i dalším kontrolním testům. Po korekci na vícenásobné srovnávání zůstala asociace mezi skupinou „nikdy kočka“ a „kočka ve 4 až 5 letech“ na hraně statistické významnosti. Výzkumníci rovněž ošetřili úbytek účastníků, protože ne všechny původní rodiny dotazníky vyplnily. V citlivostní analýze proto data převážili, aby zařazený vzorek věrněji odrážel celou kohortu.

Proč zrovna kočka? Hypotézy autorů a slepá místa studie

Výzkumníci předkládají několik možných vysvětlení, žádné z nich ovšem přímo neověřili. První stopa vede k povaze zvířete. Kočky bývají samostatnější než psi a mohou nabízet volnější citové pouto. Pes vyžaduje procházky, společnou hru a výcvik, zatímco kočka si kontakt dávkuje sama.

Druhá hypotéza obrací kauzalitu naruby. Rodiny mohly kočku zvolit právě proto, že jejich dítě už nějaké emoční potřeby mělo, a kočka se jevila jako méně náročná alternativa ke psovi. Tuto domněnku studie otestovat nemohla, neboť postrádala údaje o psychickém stavu dětí před příchodem zvířete. Podle nás jde o nejpravděpodobnější výklad: vysvětloval by, proč se signál objevil jen u koček pořízených až v předškolním období, kdy už rodiče mohou temperament potomka dobře znát.

Třetí, biologickou stopu představuje toxoplazmóza. Autoři ji v diskusi zmiňují jako možnost, nikoli jako zjištění. K tomu se přidávají metodická omezení. Chybějí data z věku dvou až tří let, takže přesný okamžik příchodu kočky zůstává rozmazaný. A „vlastnictví zvířete“ nemuselo vždy znamenat soužití pod jednou střechou; kočka mohla žít třeba u prarodičů.

Systematický přehled ve Frontiers in Psychology z roku 2023, který shrnul 29 studií, přidává užitečný kontrapunkt. Pozitivní souvislosti s empatií, kvalitou života a zvládáním stresu se v něm pojily hlavně se silou pouta mezi dítětem a zvířetem. Španělský tým měřil přítomnost mazlíčka, kvalitu vztahu nikoliv. Právě tady se otevírá prostor, kde se může skrývat rozdíl mezi kočkou, která dítě obohacuje, a kočkou, která jen sdílí byt.

České domácnosti s kočkou: co si z výzkumu vzít

Kočka patří v Česku k nejrozšířenějším mazlíčkům. Podle statistik FEDIAF, citovaných českým projektem Najdi tlapku, žije kočka ve 23 % tuzemských domácností a celkem jich u nás přebývá kolem 1,4 milionu. Psa chová 42 % domácností. Španělský výsledek se proto týká obrovského počtu tuzemských rodin.

Českou longitudinální obdobu, která by sledovala kočky a pozdější psychickou pohodu dětí, jsme nedohledali. Domácí zdravotnické zdroje, například portál NZIP spravovaný Státním zdravotním ústavem, se věnují spíš alergiím a infekčním rizikům. Alergikům radí třeba nepouštět psa či kočku do ložnice a pravidelně prát zvířecí pelíšky.

Praktičtější vodítko nabízí psycholožka Barbora Downes v rozhovoru pro Český rozhlas Junior. Přínos zvířete podle ní stojí na kvalitě vazby, a tu rodič pozná podle toho, zda dítě zajímají potřeby zvířete, ne pouze mazlení. Z jejích doporučení a španělských dat lze sestavit jednoduchý rámec:

• Pořizujte kočku, kterou chce celá rodina, ne jako rychlou náplast na dětskou úzkost, smutek či vzdorovité chování.
• Hlavní odpovědnost nese dospělý. Předškolák se péči učí postupně a pod dohledem.
• Zapojte dítě přiměřeně věku: doplňování vody, česání, společné hraní s udičkou.
• Dopřejte kočce klidové útočiště, kam za ní dítě nesmí.
• Sledujte dlouhodobé projevy. Přetrvávající úzkost, konflikty s vrstevníky nebo potíže s pozorností konzultujte s pediatrem či dětským psychologem, bez ohledu na to, zda doma přede kočka.
• Při podezření na alergii zajděte k alergologovi ještě před pořízením.

Představte si pětiletou holčičku, která každé ráno sama nasype kočce granule a večer s mámou kontroluje, jestli má mourek vodu. A vedle ní jiné dítě, které kočku zná jen jako stín mizející pod gauč. Obě domácnosti by ve španělské studii skončily ve stejné kolonce, přestože se jejich každodennost dramaticky liší.