Vanu drhneme každý týden, ale kelímek na kartáčky ne. Na jeho dně je vrstva slizu plná bakterií, které končí v ústech

Sobotní úklid má v mnoha bytech podobný průběh. Vana se vydrhne do lesku, umyvadlo dostane porci čisticího gelu a zrcadlo se vyleští bez šmouh. Kelímek s kartáčky se mezitím jen odsune stranou a vrátí na své místo. Na jeho dně přitom často leží šedavý, lehce kluzký povlak, kterého si člověk všimne až ve chvíli, kdy do kelímku sáhne prstem. Organizace NSF International v rámci své studie domácích mikrobů odebírala stěry v domácnostech v okolí amerického Ann Arboru. Kelímek na kartáčky v ní vykázal 2 465 876 mikroorganismů na 10 cm². Toaletní sedátko mělo ve stejném srovnání 515, tlačítko splachování 107. Vzorek je malý a zámořský, rozdíl řádů je ale tak výrazný, že stojí za pozornost. Podle nás tu hraje roli prostá psychologie úklidu: velké plochy jsou vidět, a proto je drhneme podle plánu. Drobné nádoby, dutiny a spáry, kde voda stojí hodiny, zůstávají stranou. A právě tam se mikrobům daří nejlépe.

Sliz na dně kelímku: odkud se bere biofilm a kdo v něm bydlí

Kluzká vrstva má odborný název biofilm. Bakterie a další mikroorganismy se přichytí na vlhký povrch a postupně kolem sebe vytvoří lepkavou ochrannou hmotu. Státní univerzita v Montaně ji popisuje jako slizovitou substanci připomínající lepidlo. V kelímku k tomu mají ideální výchozí podmínky. Z kartáčku stéká voda se zbytky pasty a slin, na dně se drží vlhko a úzké tmavé nádobky schnou celé dny.

Britský úřad pro pitnou vodu Drinking Water Inspectorate upozorňuje, že dlouhodobě vlhká místa v domácnosti nabízejí vhodné prostředí pro běžné bakterie, houby i řasy. Sušení a větrání proto považuje za stejně důležité jako samotné mytí.

Co konkrétně v kelímcích žije, sledovali i v NSF. U držáků kartáčků zjistili:

Panika na místě není. Americká stomatologická asociace ADA uvádí, že bakterie se na zubních kartáčcích běžně vyskytují, chybějí však důkazy, že by zdravým lidem obvykle škodily. Americká Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) u biofilmů v domácích vodních systémech doplňují, že většina zdravých lidí neonemocní. Vyšší opatrnost se týká lidí s oslabenou imunitou nebo chronickou nemocí plic, dále seniorů a kojenců. Cesta od slizkého dna kelímku přes kartáček rovnou do úst je každopádně zbytečně krátká.

Myčka, saponát, nebo ocet? Jak kelímek na kartáčky vyčistit doopravdy

NSF doporučuje mýt kelímek jednou až dvakrát týdně. Pro většinu domácností to znamená přidat ho k úklidu, který už stejně probíhá.

Postup podle materiálu:

• Kelímek vhodný do myčky: dát ho do horního koše, dál od topného tělesa, a zvolit program s vyšší teplotou. Tvrdý plast, sklo a glazovaná keramika to obvykle snesou, rozhoduje ovšem symbol nebo pokyn výrobce.
• Křehké, dekorované nebo lepené kusy: ručně v horké vodě s přípravkem na nádobí. Kartáčkem projet dno i rohy, opláchnout a nechat dobře vyschnout.
• Dezinfekce: až po umytí, například dezinfekčním ubrouskem. Smysl má hlavně tehdy, když je v domácnosti někdo nemocný.

Na pořadí záleží. Podle CDC špína a organické zbytky snižují účinnost dezinfekce, takže stříkat přípravek na neumytý povlak je vyhozená práce. Mýdlo s vodou a mechanické drhnutí odstraní většinu nečistot i mikrobů, dezinfekce pak dočistí zbytek.

Ocet a jedlá soda mají v koupelně své místo, každý ovšem na jinou práci. Ocet jako mírná kyselina rozpouští vodní kámen a mýdlový film. Jedlá soda funguje jako šetrné brusivo, které uvolní zaschlé nánosy. K hubení mikrobů slouží přípravky s označením dezinfekce a dodrženou dobou působení podle etikety. Jedno varování: bělidlo nikdy nemíchejte s octem ani s čpavkem, vznikají při tom dráždivé plyny.

Kelímek patří do koše, jakmile je popraskaný, má drsný povrch nebo zapáchá i po důkladném umytí. Kartáček ADA doporučuje obměňovat zhruba po třech až čtyřech měsících, případně dřív, když se štětiny roztřepí. Pokud se nepoškozený kartáček dotkl slizu, stačí ho důkladně opláchnout a nechat vyschnout. Při pochybnostech je výměna levnější než starosti.

Sprchová hlavice a silikonové těsnění: kde biofilm přežívá mimo dohled

Kelímek je nejnápadnější případ, podobná logika ale platí v celé koupelně. Rizikovější jsou vždy místa, kde se drží voda a kam se nedostane hadr.

Sprchová hlavice vypadá zvenku nevinně, uvnitř se však v tenkých kanálcích usazuje vodní kámen a na něm biofilm. Vědci v časopise mBio rozebrali biofilmy z 656 sprchových hlavic v USA a Evropě. Nejhojnějším rodem bakterií byly mykobakterie. Většina z nich je neškodná, některé netuberkulózní druhy však mohou u citlivých lidí vyvolat plicní infekce. Při sprchování se totiž mikroorganismy uvolňují do jemného vodního aerosolu, který člověk vdechuje.

Péče o hlavici přitom zabere pár minut. CDC radí čistit ji vždy, když se objeví viditelné usazeniny. Návod University of Michigan Health doporučuje namočit ji do bílého octa na 10 až 20 minut, případně do rozpuštění nánosů. Silnější vrstvě pomůže několik lžic jedlé sody nebo kartáček. U citlivějších povrchů se vyplatí nahlédnout do návodu výrobce hlavice. Když se sprcha týden nepoužívala, CDC radí pustit nejprve naplno studenou vodu na dvě minuty a potom horkou, dokud se nezahřeje.

Silikonové těsnění kolem vany a sprchového koutu sbírá mýdlový film a vlhkost, v nich se pak uchycuje plíseň. Výrobce GE Sealants doporučuje důkladné čištění každý měsíc až dva, ve více používané koupelně raději měsíčně. Na tmel se nanese pasta z octa a jedlé sody, nechá se působit 15 až 30 minut, pak se přejede měkkým kartáčkem, opláchne a vysuší. Zanedbaný silikon podle výrobce postupně ztrácí přilnavost, takže čištění chrání i před zatékáním. Když tmel praská, odlupuje se nebo se plíseň vrací i po vyčištění, je čas ho vyměnit.

Odnímatelné lišty sprchových dveří vyžadují jemnější zacházení. Výrobce Delta Shower Doors doporučuje teplou mýdlovou vodu, mírný saponát a neabrazivní houbičku, bez drátěnek a agresivní chemie. Po každém sprchování pomůže stěrka, protože na suchém skle se biofilm nemá čeho chytit.

U dávkovače mýdla žádný oficiálně doporučený interval mytí neexistuje. Podle nás dává smysl ho opláchnout při každém týdenním úklidu umyvadla a okamžitě, jakmile se na jeho dně nebo pod pumpičkou objeví povlak.

Splachování a líný větrák: proč záleží na tom, kde kartáčky stojí

Kelímek postavený na nádržce záchodu nebo těsně vedle mísy je jedním z nejčastějších koupelnových přešlapů. Splachování vytváří aerosol, který dopadá na okolní povrchy. Studie v časopise Journal of Hospital Infection zachytila bakterie Clostridioides difficile ve vzduchu po spláchnutí bez sklopeného víka a následně i na površích v okolí. Novější experiment s neškodným virem MS2 ukázal kontaminaci testovaných ploch po splachování. Sklopení víka v něm u amerických domácích toalet kontaminaci výrazně nesnížilo.

Nejspolehlivější obranou je proto vzdálenost. Kartáčky patří co nejdál od záchodu, ideálně mimo dosah kapek ze sprchy. ADA doporučuje skladovat je vzpřímeně, aby mohly volně oschnout, a vlhký kartáček běžně nezavírat do pouzdra. Uzavřené vlhké prostředí růstu mikrobů prospívá. Pomáhá i sklopené víko, pravidelné čištění mísy a mytí rukou.

Celý řetězec nakonec drží pohromadě vlhkost. Čím déle povrchy zůstávají mokré, tím víc času mikroby mají. Americká agentura EPA radí během sprchování i po něm pouštět ventilátor vyfukující vzduch ven, nebo otevřít okno. Pokud se vlhkost v interiéru drží trvale nad 60 %, je potřeba ji aktivně snižovat. Jak dlouho má ventilátor po sprchování běžet, se liší: asociace Home Ventilating Institute uvádí nejméně 20 minut, americký program Building America doporučuje až hodinu.

Na podzim se tahle rada hodí dvojnásob. S chladnějším počasím zůstávají okna častěji zavřená, zrcadla se déle mlží a kapky na obkladech mizí pomaleji. Vyplatí se zkontrolovat i samotný větrák. HVI doporučuje čistit ho nejméně jednou ročně: vypnout jistič, sundat mřížku, umýt ji jemným saponátem a tělo ventilátoru vysát kartáčovým nástavcem. Zanesená mřížka odsává výrazně méně, i když motor pořád hučí.