Pod podlahou staré farmy ležel čtyři sta let zapomenutý poklad. Pár ho našel náhodou při rekonstrukci a vydělal dva miliony

Pod moderním betonem a starými kamennými dlaždicemi se objevila holá hlína. Robert Fooks v ní pokračoval krumpáčem, protože chtěl místnost zvýšit, a podle některých zdrojů pracoval večer při světle baterky. Asi šedesát centimetrů pod původní úrovní podlahy ostří cvaklo o glazovanou keramiku. Z rozbité nádoby se vysypaly zlaté a stříbrné mince, které tam někdo uložil zhruba v letech 1642 až 1644. Na jaře 2024 je aukční síň Duke’s rozprodala za 60 740 liber, tedy téměř dva miliony korun. Pod obyčejnou venkovskou kuchyní tak čtyři století ležel otisk doby, kdy lidé schovávali celé jmění doslova pod vlastníma nohama.

Krumpáč, beton a glazovaný hrnec: jak se poklad z Dorsetu dostal na světlo

South Poorton je drobná osada ve West Dorsetu na jihu Anglie, pár stavení rozesetých mezi pastvinami. Fooksovi tamní farmu koupili v roce 2019 a pustili se do rekonstrukce. Kuchyň měla nízký strop, a tak se rozhodli snížit úroveň přízemí. Šlo o čistě stavební rozhodnutí, za kterým nestála žádná mapa ani rodinná legenda. Ve zdrojích se neobjevuje jediná indicie, že by nové majitele někdo na skrýš upozornil.

Pod současnou podlahou se skrývalo několik vrstev. Nahoře beton z nedávné minulosti, místy pod ním staré kamenné dlaždice a ještě níž udusaná zemina, po které kdysi chodili obyvatelé statku. Do ní původní majitel zahrabal nádobu. Podle listu The Guardian Betty Fooksová přiznala, že kdyby se do snižování podlahy nepustili, hrnec by na svém místě klidně ležel dál.

Pozoruhodné je, jak blízko lidé celá staletí od pokladu žili. Nad hrncem se vařilo, jedlo a chodilo. Generace hospodářů o něm neměly ani tušení. Celá vzdálenost mezi běžným provozem domácnosti a jměním z doby Karla I. obnášela pár desítek centimetrů zeminy.

Mince Karla I. a Alžběty I.: co přesně leželo pod kuchyní

Fooksovi postupovali podle britských pravidel. Kontaktovali regionálního úředníka, který v Anglii eviduje archeologické nálezy, a ten zajistil převoz do Britského muzea. Odborníci tam mince vyčistili a určili. Výsledkem byl soubor o více než tisíci kusech.

Jádro tvořily ražby Jakuba I. a Karla I., tedy dvou panovníků, za nichž Anglie vklouzla do politické krize a nakonec do války. Mezi stříbrem převažovaly půlkoruny, šilinky a šestipence, běžné oběživo tehdejšího obchodu. Starší kusy ovšem sahaly hluboko do minulosti. Objevily se mince Eduarda VI., společné ražby Marie I. a jejího manžela Filipa i ražby Alžběty I.

Právě rozpětí panovníků prozrazuje nejvíc. Kdo ten hrnec plnil, nespoléhal na jednu výplatu. Střádal peníze postupně, možná dlouhá léta, a podle nás lze předpokládat, že část hotovosti zdědil po předcích. Soubor tak připomíná rodinné úspory spíš než kořist nebo vojenský žold. Obsah nádoby vypovídá o hospodáři, který měl co ztratit a dobře si to uvědomoval.

Proč někdo zakopal úspory pod podlahu: stopa anglické občanské války

Datace ukrytí do let 1642 až 1644 míří přímo do úvodní fáze první anglické občanské války. Země se rozštěpila na stoupence krále Karla I. a příznivce parlamentu. Vojska pochodovala krajem, rekvírovala zásoby a podezřelým odpůrcům zabavovala majetek.

Historik Waseem Ahmed z University College London pro web Live Science upozornil, že konfiskace hrozily od obou táborů. O jmění mohl přijít ten, koho okolí považovalo za rojalistu, stejně jako příznivec parlamentu. Dorset navíc ležel v pásmu častých vojenských přesunů. Kdo tam měl hotovost, měl také dobrý důvod ji před cizíma očima schovat.

Britské muzeum podle médií usuzovalo, že mince schoval tehdejší vlastník půdy či domu. Jméno se nedochovalo a žádná listina ho s nálezem nespojuje. Stejný vzorec přitom historici znají i odjinud. Organizace York Museums Trust popisuje z Yorkshiru poklad z Breckenbrough, rovněž přes tisíc zlatých a stříbrných mincí uložených roku 1644. Podle muzea si lidé v časech násilí a pochodujících armád raději zahrabali bohatství do země, než aby riskovali, že jim ho někdo odnese.

Zbývá otázka, proč se pro hrnec nikdo nevrátil. Doklad chybí, a tak zůstávají jen hypotézy. Majitel mohl padnout, zemřít na nemoc, uprchnout nebo skončit ve vězení. Stejně dobře mohl tajemství odnést do hrobu, aniž by přesné místo prozradil manželce či dětem. V každém z těch scénářů se válka postarala o to, aby úspory zůstaly pod zemí.

Od Britského muzea k dražbě: kolik mince vynesly

Po určení se mince vrátily k nálezcům. Britský systém počítá s tím, že nález se musí ohlásit do čtrnácti dnů a muzea pak mají možnost projevit zájem, jak popisuje oficiální vládní web GOV.UK. Pokud žádná instituce soubor nevykoupí, předměty putují zpět k nálezci nebo vlastníkovi pozemku. Zdroje výslovně neuvádějí, proč muzea zájem neuplatnila. Výsledek ale mluví jasně: hrnec z Poortonu zamířil do aukce.

Síň Duke’s uspořádala 23. dubna 2024 samostatnou dražbu nazvanou „The Poorton Coin Hoard“. Mince nešly pod kladívko jako jeden celek. Aukční katalog Duke’s je rozdělil do 97 položek, ať už po jednotlivých kusech, nebo ve skupinách. Nejvyšší částku utržila zlatá mince Karla I. typu unite, která se prodala za 5 000 liber, v přepočtu zhruba 145 tisíc korun.

Celkový výtěžek dosáhl 60 740 liber, v dolarech se uvádí přibližně 75 900. V korunách vychází orientačně 1,7 až 1,8 milionu, tedy těsně pod hranicí dvou milionů. Peníze podle listu The Independent pomohly umořit část hypotéky a pokrýt náklady na přestavbu. Rekonstrukce, kvůli níž Robert Fooks vzal do ruky krumpáč, si tak zčásti zaplatila sama.

V měřítku britských nálezů patří Poorton počtem kusů do vyšší ligy. Hodnotou zaostává za čistě zlatými poklady. Poklad z Ellerby s 264 zlatými mincemi se v roce 2022 vydražil za 754 tisíc liber, tedy kolem 22 milionů korun. Rozdíl dělá kov: stříbrné šilinky a šestipence mají u sběratelů nižší cenu než hromádka zlata.

Rozsah britské infrastruktury dokládají i statistiky. Za rok 2023 bylo v Anglii, Walesu a Severním Irsku nahlášeno 1 343 nálezů klasifikovaných jako poklad, z toho 252 souvisejících s mincemi. Rok 2024 přinesl předběžný rekord 1 540 hlášení. Drtivou většinu ovšem obstarávají hledači s detektory kovů na polích. Hrnec vykopaný při úpravě kuchyně zůstává vzácností.

Kdyby se to stalo v Česku: nález by majiteli domu nepatřil

Kdo v Česku právě bourá podlahu v chalupě po prababičce, musel by s podobným objevem naložit úplně jinak. Archeologické nálezy jsou u nás veřejným majetkem. Podle Národního památkového ústavu připadají většinou krajům, v některých případech státu nebo obci. Majitel domu by si mince z doby třicetileté války prostě nenechal ve vitríně.

Povinnosti stavebníka upravuje zákon poměrně přísně. Kdo při stavebních pracích narazí na nepředvídaný archeologický nebo kulturně cenný nález, musí ho neprodleně ohlásit stavebnímu úřadu. Práce v místě nálezu přeruší, předmět ochrání před poškozením a okolnosti zapíše do stavebního deníku. Rozumným krokem je také kontaktovat muzeum či archeologickou organizaci s oprávněním k výzkumu. Mince je lepší nečistit a nikomu je nenabízet.

Finanční odměna se nicméně nabízí i v Česku. Náhodný nálezce může požádat krajský úřad o odměnu. U předmětů z drahých kovů dosahuje až výše ceny materiálu, u ostatních nálezů až desetiny kulturněhistorické hodnoty. Dražba s kladívkovými cenami jako v Dorsetu by ale nepřicházela v úvahu.

Britská úprava naopak počítá s tím, že odměnu si zpravidla rovným dílem dělí nálezce s vlastníkem pozemku. Fooksovi byli obojím zároveň, a tak dělení odpadlo. Kolik jim po odečtení aukčních poplatků a daní skutečně zbylo, se veřejně neuvádí.