Obří slíďák tatarský obsazuje zahrady. Horká léta mu nahrávají

Tarantule, které Rakušany děsí po stovkách, už žijí i v Česku. Arachnolog vysvětluje, proč jich bude přibývat každé teplé léto

Rakousko za letošní podzim potvrdilo 175 nálezů velkých stepních slíďáků. Česká studie ukazuje, že stejný pavouk se na Moravě drží hlavně po horkých a suchých létech.

i Zdroj fotografie: Vongiawe / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.
                   

Začátkem září začaly do rakouské databáze přírodních pozorování přitékat fotografie, které na první pohled budí respekt: chlupatý pavouk velikosti dětské dlaně na dlažbě před garáží, na schodech do sklepa, na zdi rodinného domu. Do 5. listopadu 2026 jich Naturschutzbund Österreich napočítal přes dvě stovky a odborníci z nich potvrdili 175. Většinu tvoří slíďák tatarský, kterému Rakušané říkají „jihoruská tarantule“. Zpráva má i podstatný český rozměr. Tentýž druh žije i na jižní Moravě a podle analýzy nálezů za posledních sto let, kterou vypracoval arachnolog Milan Řezáč, mu nahrávají právě taková léta, jaké střední Evropa zažila letos.

Rakouská tarantule na podzimní pouti: kde se objevila nejčastěji

Podle Naturschutzbund Österreich se hlášení soustředila do tří spolkových zemí:

Spolková zeměPočet hlášení
Štýrsko66
Dolní Rakousko49
Burgenland43

Z našeho pohledu je nejzajímavější prostřední řádek. V Dolním Rakousku, které sousedí s jižní Moravou, šlo podle ochránců přírody o slíďáka tatarského. Jeden nález považují za mimořádný: u Tullnu, v oblasti mezi Tullnerfeldem a Korneuburgem, odkud platforma dosud žádný záznam neměla. Pavouk se tak ukázal severozápadněji, než ho rakouští experti dosud evidovali.

Podzimní vlna má prozaické vysvětlení. Samci touto dobou putují za samicemi, samice zase shánějí bezpečné místo k přezimování. Při tom zabloudí do zahrad, garáží a občas i do obýváků. Agresi vůči lidem v tom rakouští odborníci nevidí, jde o sezonní stěhování. Ve Štýrsku a na jihu země se k tatarskému druhu přidává ještě menší slíďák černobřichý (Hogna radiata), středomořský obyvatel suchých a teplých stanovišť s tělem kolem 2,5 centimetru.

Tarantule, nebo slíďák? Jméno starší než všechna terária

Kdo si pod slovem tarantule vybaví chlupatého obra z jihoamerického pralesa, myslí sklípkana z čeledi Theraphosidae. Slíďák tatarský (Lycosa singoriensis) patří do úplně jiné větve, k slíďákům z čeledi Lycosidae, jak potvrzuje i taxonomický katalog World Spider Catalog.

Lidové jméno přesto nevzniklo omylem. Původní „tarantulí“ byl evropský slíďák Lycosa tarentula z jihoitalského Tarentu, o jeho kousnutí se ve středověku tradovalo, že vyvolává tanec zvaný tarantela. Teprve později se název přenesl na velké tropické sklípkany. Rakušané i Češi tedy svým stepním pavoukům říkají tarantule s historickým oprávněním.

A rozměry tomu jménu odpovídají. Samice slíďáka tatarského mívají tělo kolem 3,5 centimetru, rakouští ochránci uvádějí až 4 centimetry, s nohama měří zhruba 7 centimetrů. Jde o největšího pavouka střední Evropy. Žije v kolmých norách vystlaných pavučinou, které dospělé samice hloubí obvykle 10 až 20 centimetrů do země. Když na pavouka v noci posvítíte baterkou, jeho oči odrážejí světlo díky reflexní vrstvě.

Sto let slíďáka tatarského na Moravě: zmizel po válce, vrátil se s horkem

Český příběh tohoto pavouka mapuje studie Milana Řezáče z Czech Agrifood Research Center a Petra Heneberga, publikovaná v říjnu 2025 v časopise Journal of Insect Conservation pod výmluvným názvem Pavouk na hraně. Řezáč nálezy shromáždil a prověřil, Heneberg je statisticky zpracoval. Výsledkem je přehled všech dostupných dokladů z let 1924 až 2023.

První potvrzený exemplář pochází podle studie i České arachnologické společnosti z Břeclavi. Následovala čtvrtstoletí trvající vlna nálezů, která sahala až k Olomouci, Prostějovu a Drahanovicím. Nejvýše se tehdy slíďák vyšplhal zhruba do 450 metrů nad mořem u Svitav a Jevíčka.

Po roce 1950 nastalo ticho. Přes padesát let chybějí potvrzené záznamy, jedinou spornou výjimku představuje rok 1980. Autoři mezeru vykládají jako skutečný ústup, ne jako výpadek pozornosti badatelů. Stanoviště přitom podle nich z krajiny nezmizela. Chybělo jim počasí.

Zlom přišel v roce 2003, v létě, které si Evropa pamatuje kvůli vedrům. Pavouk se znovu ukázal a od té doby se jeho výskyty shlukují do období s nadprůměrně teplými a srážkově skoupými léty, zejména do let 2003 až 2006, 2015 až 2017 a 2021 až 2023. Řezáč pro Seznam Zprávy mluví o „téměř učebnicovém příkladu“ vazby živočicha na oteplování. Studie klimatickou změnu označuje za primárního hybatele regionální dynamiky druhu.

Dnešní moravské lokality nevypadají jako rezervace z pohlednic. Slíďák obývá opuštěné štěrkopískovny, vojenské prostory, písčité břehy u Napajedel a Spytihněvi, okolí letiště v Kunovicích, Hluk na Zlínsku nebo Židlochovice. Hodí se mu obnažené hlinité svahy, suché louky i průmyslově narušené plochy, kde vegetace řídne a půda se v létě prohřeje. Autoři proto doporučují vnímat takové úhory jako náhradní útočiště stepních druhů, nikoli jako zanedbaný kout krajiny.

Část nárůstu hlášení jde na vrub mobilním telefonům a sociálním sítím, což studie otevřeně přiznává. Proti dojmu pouhé mediální bubliny ale stojí samice s kokony, mláďata a opakované nálezy na stejných místech. Autoři identifikovali 12 silnějších dokladů trvalých populací, osm z nich pochází z doby po roce 2000.

Rekordní léto 2026: horko a sucho jako pozvánka pro stepního pavouka

Pokud slíďákovi svědčí horké a vyprahlé sezony, letošek mu nabídl ideální podmínky. Rakouská meteorologická služba GeoSphere Austria vyhodnotila léto 2026 jako nejteplejší v dějinách měření. Průměr přesáhl normál let 1991 až 2020 o 2,6 °C a srážek spadla zhruba o třetinu méně, než je obvyklé. Rekordní teploty zaznamenalo přes sto stanic.

Česko skončilo jen o kousek za sousedy. Podle ČHMÚ šlo o druhé nejteplejší léto od roku 1961 a zároveň o jedenácté nejsušší, v průměru napršelo 193 milimetrů. Jihomoravský kraj dostal jen 54 % obvyklého množství vody. To je přesně ta krajina, kde má slíďák tatarský své české jádro.

Proč pavoukovi vyhovuje právě sucho, není podle Řezáče zcela objasněno. Studie ale nabízí srozumitelný mechanismus: vyprahlá půda brzdí růst trávy, povrch zůstává otevřený a dobře odvodněný substrát se snadno hloubí. Rozhodující může být i teplota v noře, na níž závisí vývoj mláďat. Konkrétní teplotní hranici, od které by se populace začala rozpínat, autoři nestanovují. Pracují s překryvem nálezů a klimatických anomálií.

Šíření pak obstarávají sami mladí pavouci. Vylezou na stéblo nebo kámen, vypustí vlákno a vítr je odnese i kilometry daleko. Arachnologové tomu říkají plachtění, anglicky ballooning. Člověk pomáhá nepřímo, když otevírá pískovny, lomy a stavební plochy, které připomínají step.

Podle nás se tu skládá poměrně jasný obraz. Opakují-li se sezony s horkem, řídkou vegetací a vysušenými plochami, slíďák bude mít víc příležitostí přežít zimu, rozmnožit se a vyslat potomky na nová místa. Řezáč připouští, že vhodné prostředí by mohl najít i v okolí Prahy a v Polabí. Českomoravskou vrchovinu zatím nepřekonal, v budoucnu to ale podle něj vyloučit nelze, ať už vlastními silami, nebo s lidskou pomocí. S oteplováním navíc studie počítá i s tím, že se pro něj otevřou výše položené okraje areálu. Česká arachnologická společnost ho mezitím řadí mezi teplomilné expandující druhy se statusem téměř ohrožený.

Kousnutí jako od včely: co dělat, když vám slíďák vleze do garáže

Hrozivý vzhled nedělá ze slíďáka tatarského hrozbu. Jed má a kousnout dokáže, Řezáč však už v roce 2008 v časopise Živa psal, že jeho kousnutí není nebezpečnější než včelí žihadlo. Pro Seznam Zprávy dodává, že počítat je třeba s místní bolestí, nic srovnatelného s obávanými tropickými pavouky.

Praktické zásady se vejdou do pár bodů:

  • Doma nebo v garáži: přiklopte pavouka sklenicí, podsuňte pod ni tvrdý papír a vypusťte ho venku na suchém místě.
  • V přírodě: nechte ho být, nory nevykopávejte a zvířata neodnášejte.
  • Po kousnutí: ránu omyjte mýdlem a vodou, chlaďte a sledujte otok či zarudnutí.
  • K lékaři: při sílící bolesti, šířícím se zarudnutí, horečce, zvracení, závrati, potížích s dýcháním nebo otoku obličeje a jazyka, případně při známé alergii.
  • Rada po telefonu: Toxikologické informační středisko VFN odpovídá na čísle 224 91 92 93 nebo 224 91 54 02.

Kdo pavouka vyfotí, udělá vědě službu. Snímek s datem a místem nálezu ocení Česká arachnologická společnost, Řezáč o takové doklady veřejnost žádá dlouhodobě. V Rakousku se pozorování zadávají na platformě naturbeobachtung.at nebo ve stejnojmenné aplikaci, kde je ověřují odborníci.

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Zdeňka Pavelková

Zobrazit další články