Většina Čechů sbírá v lese houby bez obav. Jenže za některé hrozí letos v září pokuta až 50 000 Kč a málokdo je pozná

Výzkum CVVM přitom dokládá, že téměř třetina populace vyráží v sezóně do lesa alespoň jednou měsíčně. Jenže mezi stovkami jedlých druhů se v běžně navštěvovaných porostech ukrývají i houby, jejichž sběr český zákon výslovně zakazuje. A řada houbařů je bezpečně nerozliší.

Tři chráněné druhy, které potkáte v obyčejném českém lese

Klíčovou trojici tvoří hřib královský (Boletus regius), klouzek žlutavý (Suillus flavidus) a lanýž letní (Tuber aestivum). Všechny figurují v prováděcí vyhlášce č. 395/1992 Sb. jako zvláště chráněné organismy a v číselníku Agentury ochrany přírody a krajiny nesou status kriticky ohrožených či silně ohrožených druhů.

Hřib královský vypadá jako „ten krásný růžový hřib“, na který houbař instinktivně sáhne. Masitá plodnice s nápadně růžovým až růžovofialovým kloboukem, žlutými póry a žlutavým třeněm roste od června do začátku října v teplých doubravách a dubohabřinách. Potkat ho můžete v Českém krasu, na Křivoklátsku, v okolí Brna, v Podyjí nebo v Českém středohoří.

Klouzek žlutavý bývá nenápadnější. Drobný, žlutavý až žlutohnědý klobouk pokrytý slizem, na třeni často slizká prstencovitá zóna. Vyhledává kyselá podmáčená stanoviště, přechodová rašeliniště a vlhké bory s borovicemi. Typické lokality zahrnují Krušné hory, Šumavu, Třeboňsko, Jizerské hory či Krkonoše. Kdo sbírá klouzky v mokřadních borech, měl by zbystřit.

Lanýž letní stojí stranou běžné houbařské rutiny. Černohnědá, bradavičnatá podzemní plodnice o průměru dvou až osmi centimetrů může jen částečně vyčnívat nad povrch. Obývá teplé listnaté porosty na vápnitých půdách, zejména ve středních Čechách a na jižní Moravě. Náhodný sběr košíkářským způsobem je u něj málo pravděpodobný, ovšem cílený lov (třeba s pomocí psa) spadá pod přísný zákaz.

Proč obecné právo sbírat houby u těchto druhů neplatí

Lesní zákon č. 289/1995 Sb. dává každému právo vstoupit do lesa a sbírat plody i houby pro vlastní potřebu. Toto oprávnění ale naráží na bariéru zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Paragraf 49 zakazuje u zvláště chráněných druhů rostlin a hub sbírat, ničit, poškozovat, přemísťovat, ale i držet, dopravovat, prodávat či nabízet k prodeji jejich exempláře. Ochranářský předpis má v kolizi s lesním zákonem přednost.

Praktický důsledek: zatímco košík plný kozáků či podborováků z téhož lesa je zcela legální, jediná plodnice hřibu královského v něm mění situaci na přestupek. A komerční rozměr, třeba prodej lanýže letního restauraci, představuje ještě závažnější porušení.

Kolik zaplatíte a kdo vám pokutu vyměří

Starší články a letáky často operují s částkou 50 000 Kč. Aktuální znění zákona o ochraně přírody k září 2026 ovšem stanoví horní hranici pokuty pro fyzickou osobu podle § 87 odst. 3 až na 100 000 Kč. Ve zvláště chráněných územích, tedy v národních parcích nebo chráněných krajinných oblastech, může být sazba ještě vyšší.

Kdo přestupek projednává a kdo kontroluje v terénu:

• Orgán ochrany přírody – mimo zvláštní území zpravidla obecní úřad obce s rozšířenou působností; v CHKO a NP příslušná správa či Agentura ochrany přírody.
• Stráž přírody – dobrovolní i profesionální strážci s oprávněním zjišťovat totožnost, zadržet osobu ke ztotožnění a řešit přestupek příkazem na místě.
• Lesní stráž – dohlíží na obecné užívání lesa a může požadovat prokázání oprávnění ke konkrétní činnosti; samotný zákaz sběru chráněných hub ale vymáhají primárně orgány ochrany přírody.

Centrální statistiku pokut udělených výhradně za sběr chráněných hub se nám veřejně dohledat nepodařilo. Reálně půjde spíše o namátková či situační zjištění než o systematické kontroly košíků. Zákonný rámec nicméně existuje a je plně vymahatelný.

Jak chráněnou houbu v terénu rozpoznat dřív, než ji utrhnete

Samotný vzhled plodnice mnohdy nestačí; rychlejší vodítko nabízí kombinace morfologie a stanoviště. Právě biotop v praxi rozhodne dříve než detailní determinace.

Nejbezpečnější postup pro houbaře, který si druhem není jistý: ponechat plodnici na místě, vyfotografovat ji a ověřit podle atlasu, například v Myko atlasu České mykologické společnosti nebo v druhových kartách AOPK.