Slizká houba, kterou nikdo nechce sbírat, je podle atlasů výborná. Stačí jeden tah nožem a vypadá úplně jinak

Říjnové ráno, okraj lesní cesty zarostlé mechem, nad hlavou smrky. Houbař s košíkem projde kolem hnědofialových, lesklých klobouků a ani nezpomalí. Vypadají jako polité olejem a po doteku zůstanou na prstech lepkavé stopy. Česká mykologická společnost ve svém Myko atlasu potvrzuje, že právě silná vrstva slizu na klobouku i třeni většinu houbařů od sběru odrazuje. Kdo ale tuhle bariéru překoná, odnese si houbu, kterou fotoatlas Západočeské univerzity označuje jako „jedlý, výtečný“ druh a kterou stát výslovně povoluje prodávat. Podle nás jde o ideální kořist pro druhou vlnu houbařů: hřiby a klouzky už posbírali jiní, slizáci zůstali.

Usmrkánek pod smrky: jak slizáka mazlavého poznat napoprvé

NaturAtlas mu přisuzuje výstižnou lidovou přezdívku „usmrkánek“. Kdo ho jednou vzal do ruky, ví proč. Slizák mazlavý, latinsky Gomphidius glutinosus, má klobouk široký 5 až 12 centimetrů, šedohnědý, někdy s nádechem do fialova, hladký a za vlhka doslova kluzký. Pod kloboukem se skrývají řídké, tlusté lupeny, které sbíhají na třeň. U mladých plodnic jsou bělavé, stářím tmavnou až dočerna.

Třeň měří 5 až 10 centimetrů a dole nese poznávací znamení, které si zapamatuje i začátečník: citronově žlutou bázi. Stačí plodnici opatrně vyjmout ze země a zářivá žluť se ukáže okamžitě.

V lese tedy kontrolujte tři věci:

• slizký šedohnědý až fialový klobouk,
• řídké sbíhavé lupeny místo houbovité vrstvy rourek,
• citronově žlutou spodní část třeně.

Roste od července do listopadu, nejčastěji pod smrky na kyselých půdách, od nížin až po horské polohy. NaturAtlas zmiňuje i smíšené porosty a hlavně travnaté či mechaté lemy lesních cest. Tam se objevuje jednotlivě i v hloučcích a na vhodném stanovišti může houbař narazit na desítky plodnic v jednom úseku lesa. Mykologové navíc uvádějí, že slizák pravděpodobně parazituje na podhoubí jiných hub, což vysvětluje jeho věrnost konkrétním místům.

Pro začátek října 2026 hlásí uživatelská mapa NaturAtlasu bohatý růst například na Kladensku, kolem Prahy a na Českokrumlovsku, zatímco Bruntálsko či Vysočina zatím zaostávají. Vyplatí se tedy vyrazit tam, kde les právě „rodí“.

Slizák, nebo klouzek? Lupeny prozradí víc než sliz

Shora může slizák připomenout klouzka obecného. Oba se lesknou, oba lepí, oba mají pokožku, kterou lze sloupnout. Rozhodne pohled zespodu a pohled kolem sebe.

Česká mykologická společnost řadí slizáka kuchyňskou hodnotou do blízkosti klouzků. Kdo tedy klouzky běžně zpracovává, s mazlavým příbuzným si poradí stejně snadno. Mezi možné záměny atlasy řadí ještě slizáka skvrnitého, který se drží modřínů, je menší a výrazně vzácnější.

Část houbařů se slizákovi vyhýbá i z jiného důvodu: má lupeny, a lupenaté houby mnozí automaticky odkládají do škatulky „radši ne“. U slizáka mazlavého je však kombinace znaků natolik svérázná, že spolehlivé určení zvládne každý, kdo se na plodnici pozorně podívá. Základní pravidlo přesto platí beze změny: čím si nejste stoprocentně jistí, do košíku nepatří.

Silnou oporou je i legislativa. Vyhláška č. 397/2021 Sb. uvádí slizáka mazlavého v příloze mezi volně rostoucími houbami, které smějí být uváděny na trh.

Od lepkavé plodnice k úhledné houbě: čištění bez nervů

Sliz odpuzuje, ale odstranit se dá překvapivě rychle. Podle ČMS ho lze stáhnout i s pokožkou a NaturAtlas dodává, že za vlhka se slupka odlupuje velmi ochotně. Osvědčený postup:

1. Už v lese oberte jehličí, mech a hrubé nečistoty.
2. Doma odřízněte zašpiněnou bázi třeně.
3. Třeň oškrábejte nožem, tím zmizí i lepkavý povlak.
4. Pokožku klobouku zachyťte na okraji a stahujte směrem ke středu.
5. Zbytky slizu setřete papírovou utěrkou nebo čepelí.
6. Staré, rozměklé a silně zčernalé kusy vyřaďte.

Dlouhé máčení ve vodě vynechte, houba by zbytečně nasákla. Po očistě zůstane pevná, světlá dužina, která s původním „usmrkánkem“ nemá vizuálně nic společného. Tahle proměna je podle nás hlavní důvod, proč stojí za to slizáky sbírat: pár minut práce navíc a v kuchyni máte houbu srovnatelnou s klouzky.

Slizáci na víně se smetanou a další cesty do hrnce

Atlasy popisují chuť jako mírnou, místy lehce nakyslou, vůni spíš nenápadnou. NaHoubach.cz ho hodnotí jako jedlou výtečnou houbu, NaturAtlas ho doporučuje do gulášů a masitých jídel. Hřibové aroma od něj čekat nelze, zato se výborně hodí do omáček a směsí, kde jemnost a pevná konzistence vyniknou. Smetanová úprava s kapkou vína tu jemnou nakyslost podle nás zaobluje do sametové chuti.

Redakční recept pro 3 až 4 osoby:

• 500 až 600 g očištěných slizáků
• 1 cibule
• 2 lžíce másla
• 100 až 150 ml suchého bílého vína
• 150 až 200 ml smetany na vaření
• sůl, pepř, případně kmín nebo tymián

Na másle nechte zesklovatět nadrobno pokrájenou cibuli. Přidejte nakrájené houby a restujte, dokud nepustí šťávu a ta se znovu neodpaří. Zalijte vínem a nechte asi dvě minuty probublávat, aby vyprchal alkohol. Vlijte smetanu, osolte, opepřete, podle chuti přisypte kmín či tymián a duste do krémového zhoustnutí. K talíři se hodí vařené brambory, těstoviny, houskový knedlík nebo opečená topinka.

Kdo dává přednost zásobám, může sáhnout po octovém nálevu. NaHoubach.cz považuje nakládání za vůbec nejlepší úpravu a NaturAtlas kvůli lehce kyselému podtónu kyselé nálevy rovněž doporučuje.

Jedno varování pro klid duše: při vaření mohou plodnice zfialovět a nakládané slizáky až zčernat. Podle NaHoubach.cz to chuti ani kvalitě neubírá. Tmavý obsah sklenice proto nevylévejte.

Cesium 137: co houba vytáhne z půdy a kolik ho je u nás

Houby obecně dovedou z prostředí vychytávat draslík, rubidium a také radioaktivní cesium. Studie Viničuka a kolegů z roku 2010 popisuje u mykorhizních hub aktivní akumulaci cesia s vyššími koncentracemi v plodnicích než v podhoubí. Houba tedy nic nebezpečného nevyrábí, jen přenáší prvek, který v půdě po Černobylu zůstal.

Slizák mazlavý k tomu má zjevné dispozice. Ukrajinská studie z Kyjevské oblasti včetně uzavřené zóny u něj zaznamenala extrémní maximum přes 4 miliony Bq na kilogram sušiny. Šlo ovšem o mimořádně zamořené území, nikoli o české lesy. Německý Spolkový úřad pro radiační ochranu naměřil v roce 2015 u slizáka v Bavorsku 200 Bq na kilogram čerstvé hmoty.

Pro Česko nabízí data zpráva SURO z let 2004 až 2011. Z 651 měření vyšel geometrický průměr pro všechny houby 23,3 Bq/kg, pro hřibovité 44,3 Bq/kg a pro lupenaté 4 Bq/kg. Nejvyšší regionální průměr vykázala střední Morava s 51 Bq/kg, nejnižší Praha a střední Čechy se 4 Bq/kg. Ojedinělá maxima šplhala do stovek, výjimečně ke zhruba tisícovce.

Jan Borovička z Akademie věd ČR k tomu říká, že „v běžném množství dnes riziková konzumace hub není“. SÚJB sleduje i skupiny lidí, kteří jedí víc zvěřiny, lesních plodů a hub, a i u nich uvádí velmi nízké aktivity. Rozumná praxe tedy zní: slizáky si dopřávat příležitostně, nečerpat je každý týden z jediného místa a na lokalitách s vyšším spadem, typicky na Šumavě či v Jeseníkách, volit střídmost.