Větrníky vyrábějí čistou energii, ale jejich lopatky končí zakopané v zemi jako odpad na věky. V USA jich pohřbili 1 124

Září 2019, prérie na okraji Casperu. Kamiony přivážejí bílé trupy dlouhé přes dvanáct metrů a těžká technika je skládá do sebe jako obří lžíce do příborníku. Celé lopatky se na korbu nevejdou, a tak je dodavatelé předem rozřezali na třetiny. Během zhruba roku jich na skládku Casper Regional Landfill dorazilo 1 124, a to z větrných parků Glenrock, Saratoga, Hanna a Arlington. Fotografie z ledna 2020, na nichž leží stovky úlomků v jámách hlubokých kolem devíti metrů, obletěly svět. Letos v srpnu téma znovu rozvířil francouzský web Sciencepost. Pod povrch čísel se ale vyplatí podívat, protože vyprávějí příběh, který se týká i Evropy a Česka.

Hřbitov větrných lopatek v Casperu: čísla, která na fotkách chybí

Nejpřesnější data neposkytují reportéři, ale sama radnice. Informační materiál města Casper eviduje k 16. září 2020 celkem 1 124 přijatých lopatek. Každá měřila 36,6 metru, po rozřezání vznikly tři díly po 12,2 metru. Úlomky skončily v nezakryté kazetě určené pro stavební a demoliční odpad.

Údaje z dokumentu jsme si přepočítali:

Kdyby se lopatky položily za sebe, táhly by se z Prahy skoro do Berouna a zpět. Objem odpovídá zhruba patnácti olympijským bazénům naplněným až po okraj.

Pro město šlo o výnosný obchod. Od května 2019 do září 2020 inkasovalo přibližně 14 milionů korun, po započtení zásilek, které dorazily později, přes 18 milionů. Městští úředníci sklolaminát popsali jako jeden z nejvíce inertních a netoxických materiálů, jaké skládka přijímá. Místa uložení mají zaznamenaná včetně nadmořské výšky a souřadnic, takže by se teoreticky daly jednou „vytěžit“ zpět. Ekonomicky to dnes nikomu nedává smysl. Od poloviny roku 2021 už podle Cowboy State Daily žádná další lopatka nepřibyla. Casper se tím proměnil z aktivního úložiště v archivní případ, který pomohl roztočit hledání jiných cest.

Proč sklolaminát vzdoruje recyklaci i buldozerům

Lopatka větrné turbíny je konstrukční zázrak. Skelná vlákna prosycená pryskyřicí musí desítky let snášet nárazy větru, mráz, krupobití a miliony otáček. Pevnost, lehkost a odolnost, tedy vlastnosti, kvůli nimž ji inženýři milují, z ní zároveň dělají noční můru zpracovatelů. Vlákna a vytvrzenou pryskyřici od sebe nelze jednoduše oddělit tak, aby z nich vznikla kvalitní surovina.

Ocelová věž nebo měděné vinutí generátoru putují do šrotu bez větších potíží. Kompozity naopak americké ministerstvo energetiky v průvodci DOE Wind Energy End-of-Service Guide výslovně označuje za materiál, který se historicky ukládal na skládky a recykluje se nejhůř. Kontrolní úřad amerického Kongresu GAO v roce 2024 připomněl tvrdou ekonomickou realitu: recyklace lopatek vychází dráž než zahrabání. Národní laboratoř NREL to doplňuje: poplatky za skládkování jsou v USA tak nízké, že samy trh k recyklaci nikdy nedotlačí.

Svou roli sehrála i doba vzniku. První generace turbín se navrhovala s ohledem na výkon, cenu a výdrž, nikoli na snadnou rozebíratelnost. Výzkumnice ze sítě Re-Wind Network pro magazín Time připustila, že se tehdy na konec životnosti myslelo podstatně méně než dnes. Výsledek? Materiál, který na skládce podle vyjádření firmy Veolia zůstane v podstatě navždy.

Čistá elektřina se špinavým koncem? Emise mluví jasně

Kdo by z casperských jam vyvozoval, že vítr je klimatický podvod, narazí na data. Podle DOE vyprodukuje větrná elektřina za celý životní cyklus zhruba 11 gramů CO₂ na kilowatthodinu. Plyn kolem 465 gramů, uhlí přibližně 980. Rozdíl oproti uhlí je téměř devadesátinásobný.

Hmotnostně patří lopatky spíš k drobnějším položkám. Uhelné elektrárny celosvětově podle World Nuclear Association chrlí asi 280 milionů tun popela ročně. Fotovoltaika má do roku 2050 nahromadit 60 až 78 milionů tun vysloužilých panelů. Americké lopatky by za stejné období měly podle NREL dát dohromady kolem 2,2 milionu tun.

Přesto právě tady leží podle nás nejostřejší pointa. Čistota větrné energetiky se neměří jen komínem, který nemá. Láme se ve chvíli, kdy dosloužilý díl opouští stožár. Pokud jej odvětví neumí průmyslově zpracovat, část ekologického účtu se tiše přesouvá do země. Casper ten přesun zviditelnil lépe než jakákoli studie.

A objem poroste. DOE odhaduje, že množství odpadu z lopatek v USA do roku 2050 vyšplhá na 200 až 370 tisíc tun ročně. Evropská asociace WindEurope počítá s nárůstem z přibližně 20 tisíc tun v roce 2025 na 55 tisíc tun v roce 2030. Jediný Casper by tak odpovídal zhruba desetině evropské roční produkce v roce 2030.

Evropa zavírá skládky, Česko vyhlíží první vlnu dosloužilých větrníků

Starý kontinent zvolil přísnější kurz. Německo, Rakousko, Nizozemsko a Finsko skládkování kompozitů zakazují; Němci zákaz odvozují z limitu organického uhlíku, protože lopatky obsahují pryskyřici. Francie místo zákazu stanovila povinné kvóty opětovného použití a recyklace rotorů, které stoupají z 35 na 55 procent podle data podání projektu. Od 1. ledna 2026 navíc platí dobrovolný závazek evropského odvětví nevozit lopatky na skládky, jak popisuje WindEurope.

Česko zvláštní paragraf na lopatky nemá. Zákon o odpadech ovšem od roku 2030 zakáže ukládat na skládky využitelný odpad, včetně materiálů účelně recyklovatelných podle aktuálního stavu techniky. Evropská unie míří stejným směrem.

Tuzemský park je skromný. Česká společnost pro větrnou energii eviduje přes 220 větrných elektráren o celkovém výkonu necelých 378 MW, operátor trhu OTE k závěru roku 2025 počítá 245 zdrojů. Nejstarší stroj stojí na Hostýně od roku 1993. Při životnosti kolem 25 let jsou turbíny z devadesátých let a počátku tisíciletí za zenitem, silnější ročníky z let 2006 až 2012 vstoupí do vyřazovací vlny ve třicátých letech. Dá se čekat, že právě tehdy se ukáže, jak připravené jsou domácí cementárny a zpracovatelé. Náklady na demontáž a odvoz podle ČEZ nese provozovatel z odkládaných rezerv. Za oceánem DOE vyčísluje vyřazení jedné turbíny na 2,6 až 4,5 milionu korun, po odečtení hodnoty šrotu na 1,5 až 3,5 milionu.

Pozor na marketingová čísla o devadesátiprocentní recyklovatelnosti. Týkají se hmotnosti celé turbíny, kde dominují ocel a beton. Samotné lopatky zůstávají tvrdým oříškem, což přiznává i ČSVE, když je označuje za nejsložitější část stroje.

Cementárny, kyseliny a nové pryskyřice: jak se lopatky vyhýbají hrobu

Nejdál se zatím dostalo spoluzpracování v cementárnách. GE s firmou Veolia drtí lopatky v Missouri a směs přidává do pecí místo části uhlí, písku a jílu. Využije se přes 90 procent hmotnosti: zhruba 65 procent jako surovina, 28 procent jako energie. Pryskyřice sice při spalování produkuje emise, analýza společnosti Quantis však ukazuje 27procentní pokles emisí CO₂ a 13procentní úsporu vody oproti běžné výrobě cementu.

Druhou větví jsou materiály navržené s ohledem na konec životnosti:

• Siemens Gamesa RecyclableBlade: komerčně nasazena v červenci 2022 v německém mořském větrném parku Kaskasi; mírně kyselý roztok oddělí pryskyřici od skla, dřeva i kovu.
• Vestas CETEC: chemický proces ohlášený v roce 2023, cílí i na starší epoxidové lopatky bez změny designu, zatím se teprve rozšiřuje do průmyslového měřítka.
• Upcyklace: mosty, lavičky či přístřešky z vysloužilých lopatek; technicky proveditelné, kapacitně ale spíš doplněk, který masové objemy nepojme.

Recyklace přitom zvyšuje náklady. GAO varuje, že šetrnější postupy mohou ubrat větru část cenové konkurenceschopnosti. NREL zase uvádí, že likvidace tvoří vůči celkovým nákladům na větrnou elektřinu relativně malou položku. Mezi těmito dvěma pohledy se rozhoduje, zda se z Casperu stane varování, nebo vzor.