Krvavě červená ramena, zápach tlejícího masa a cesta z protinožců do středoevropských lesů. Květnatec Archerův přibývá na českých lokalitách rychleji než kdykoli dřív.
Když v létě 1963 mykolog Zdeněk Kluzák popsal nález podivné houby v údolí Dobročkovského potoka mezi Dobročkovem a Kuklovem na jihu Čech, šlo o první publikovaný český záznam druhu, který do té doby znali jen z několika míst západní Evropy. Dnes, o šedesát let později, se květnatec Archerův hlásí z Beskyd, Krkonoš, Vysočiny i z městských parků. Z někdejší rarity se stal druh s roztroušeným výskytem po celé republice a přibývá lokalit, kde ho houbaři potkávají poprvé.
Vajíčko, chapadla a pach mršiny
Celý životní cyklus květnatce připomíná scénu z hororu. Mladá plodnice vypadá jako šedobílé až nažloutlé vajíčko ukryté v listovém opadu, snadno přehlédnutelné a na první pohled neškodné. Pak obal praskne. Z něj se během hodin vysunou čtyři až osm ramen, tmavě růžových až krvavě červených, která se rozevřou do tvaru připomínajícího mořskou hvězdici. Na jejich vnitřní straně leží temně zelená až černá slizovitá hmota plná výtrusů.
A pak přijde zápach. Sliz páchne po rozkládajícím se mase tak intenzivně, že přiláká mouchy a další hmyz z širokého okolí. Ti na lepkavé hmotě přistanou, výtrusy se jim přilepí na tělo nebo projdou trávicím traktem a hmyz je roznese dál. Květnatec nepotřebuje vítr. Místo něj si najal živé kurýry.
Z Austrálie přes frontu do Evropy
Původní domov květnatce leží v jihovýchodní Austrálii, v oblasti Sydney Basin, jižním Novém Jižním Walesu a na Tasmánii. Stabilně se vyskytuje i na Novém Zélandu. Jak se dostal na opačnou stranu planety, je předmětem několika hypotéz, a titulkoví „vojáci z fronty“ jsou jen jednou z nich.
Starší český mykologický text z roku 1971 mluví o zavlečení výtrusů s dodávkami bavlny z Austrálie. Novější odborný článek v časopise Ochrana přírody přidává ovčí vlnu jako další pravděpodobné médium námořní přepravy. A vědecká práce z roku 2021 připouští i alternativní scénář: výtrusy mohly do Evropy doputovat s australskými vojáky a válečnými zásobami během první světové války. Právě odtud pochází nejstarší evropský nález, Vogézy, rok 1914.
Ať už to byl balík vlny, nebo vojenská bedna, výsledek je stejný. Časová osa mluví jasně:
- 1914 – první evropský nález, Vogézy (Francie)
- 1940 – Německo
- 1942 – Norsko, Švýcarsko
- 1945 – Velká Británie
- 1948 – Rakousko
- 1962/1963 – první český nález, jižní Čechy
Do Česka se tedy květnatec nedostal přímo z Austrálie, ale druhotným šířením z již etablovaných evropských populací. Klíčovou roli sehrála podobnost klimatu: podle modelů jsou středoevropské podmínky natolik blízké původnímu areálu, že houba nepotřebovala žádnou zásadní adaptaci.
Kde ho v Česku potkáte
Z jihočeského prvonálezu se květnatec postupně rozšířil na Šumavu a pak dál. Dnes ho české databáze evidují napříč republikou. Kdo ho chce vidět na vlastní oči, má největší šanci na těchto typech stanovišť:
- Vlhčí okraje listnatých a smíšených lesů s bohatým opadem
- Údolí potoků a řek s poloruderální vegetací
- Okolí rybníků – známá je lokalita u Vrbenských rybníků v Českých Budějovicích, kde byly plodnice v některých letech pozorovatelné od května až do konce listopadu
- Zahrady a sady s mulčem a organickým substrátem
Konkrétní lokality uvádí i regionální atlas Příroda Vysočiny: Na Oklice, Pařezitý–Roštejn nebo Roštejnská obora. Květnatec byl zaznamenán i v ostravské zoo. Obecně platí, že se vyhýbá vápnitým půdám a preferuje kyselejší, humózní podklad.
Invazní hrozba, nebo jen exotická kuriozita?
Mediální titulky o „čertových prstech“ přirozeně vyvolávají srovnání s jinými nepůvodními druhy. Jenže mezi květnatcem a skutečnými invazními pohromami zeje propast.
Bolševník velkolepý způsobuje popáleniny, ničí biodiverzitu a stát na jeho eradikaci vynakládá miliony. Rak signální přenáší račí mor a po stabilizaci populace v toku je jeho odstranění prakticky nemožné. U květnatce Archerova nic takového doloženo není. Vědecká práce z roku 2021 ho řadí mezi „potenciálně invazní“ druhy, ale výslovně uvádí, že negativní vliv na původní mykobiotu zatím prokázán nebyl.
Důležitý je i ekologický kontext. Květnatec je saprotrof, živí se mrtvou organickou hmotou, rozloženým dřevem a opadem. Hřiby a lišky, o které se čeští houbaři oprávněně bojí, jsou mykorhizní druhy vázané na kořeny živých stromů. Jde o zcela jiný ekologický „byznys“. Přímá konkurence mezi nimi je podle dostupných dat nepravděpodobná.
Pro člověka je květnatec nejedlý. Některé zdroje sice zmiňují možnost konzumace mladých vajíček podobně jako u příbuzné hadovky smrduté, ale kulinární hodnota je mizivá a riziko záměny zbytečné.
Paradox klimatické změny
Oteplování hraje v příběhu květnatce překvapivě dvojakou roli. Modely předpovídají, že se v Evropě vhodné podmínky posunou dál na severovýchod, do Pobaltí, Skandinávie, a také do vyšších poloh Alp a Karpat. Pro českou populaci to znamená další potenciální expanzi.
Jenže v původním australském areálu se děje pravý opak. Tatáž klimatická změna tam květnatci ubírá vhodná stanoviště. Houba, která v Evropě expanduje, může být doma jednou ohrožená. Je to jeden z těch ironických zvratů, které příroda servíruje bez vysvětlivek.
Kdo květnatce najde v lese, nemusí panikařit, stačí ho vyfotit a nechat být. Nález lze nahlásit přes databázi AOPK. Na zahradě, kde vadí zápach, pomůže mechanické odstranění plodnic, ale podhoubí v substrátu zůstane. Čertovy prsty si zkrátka dělají, co chtějí.
PŘEČTENÍ: 6165
PŘEČTENÍ: 7576
