Vědci chtěli změřit inteligenci koček. Většina subjektů test ignorovala a odešla. Výsledky stejně stojí za to

Zbylých sedmnáct ale dodalo výsledky, které dodnes živí debatu o kočičí inteligenci. Kočky totiž v klíčovém testu nepředčily psy tím, že by byly „chytřejší“ v běžném slova smyslu. Překonaly je v něčem jiném: v tvrdohlavosti. Když se dostaly k úloze, která neměla řešení, odmítly požádat člověka o pomoc a déle se pokoušely problém vyřešit samy. Psi naopak rychle přepnuli na osvědčenou strategii: podívali se na majitele, pak na jídlo, pak zase na majitele. Kočky ne. A právě tenhle rozdíl ve stylu řešení problémů je to nejzajímavější, co z experimentu vyplývá.

Co přesně Miklósi testoval

Experiment měl dvě části. V první kočky hledaly potravu schovanou pod jednou ze dvou misek, přičemž člověk jim ukazoval správný směr čtyřmi různými gesty, od zřetelného natažení ruky až po pouhé otočení hlavy. Tady si kočky vedly srovnatelně se psy. Lidská ukazovací gesta vyhodnocovaly spolehlivě.

Druhá část byla záludnější. Nejprve kočka dostala řešitelný úkol: dostat pamlsek zpod nádoby. Jakmile ho zvládla, přišla neřešitelná verze: pamlsek byl zajištěný tak, že se k němu nedalo dostat. Vědci pak měřili:

• jak dlouho se kočka sama snaží dostat k potravě,
• kdy se poprvé podívá na člověka,
• jak často střídá pohled mezi člověkem a jídlem,
• jak blízko u potravy zůstává.

Výsledek? Kočky strávily u neřešitelného úkolu víc času přímými pokusy a na člověka se dívaly později a kratší dobu. Psi naopak rychle a opakovaně obraceli pohled ke svému majiteli, což je klasický sociální signál, který byl u koček slabší.

Sedm koček, které to vzdaly

Formulace „7 koček to vzdalo“ zní dramaticky, ale realita je prozaičtější. Testování neprobíhalo v laboratoři, Miklósi za kočkami chodil do jejich domácností, protože věděl, že v cizím prostředí by jich odpadlo ještě víc. Přesto se sedm koček nedalo motivovat žádným typem potravy nebo třikrát po sobě opustilo místo experimentu. Další dvě neprošly ani vstupními kritérii. Z 26 přihlášených tak zbylo 17 koček s použitelnými daty; v jednotlivých analýzách jich figurovalo 14, přičemž 11 se objevilo v obou částech pokusu.

Novější studie z roku 2023 potvrzuje, že tohle není anomálie, ale systémový problém celého oboru. Ze 43 koček, které dorazily do maďarské laboratoře, dala použitelná data jen třetina. Jak to shrnul sám Miklósi pro časopis Science: na jeden použitelný výsledek u kočky je často potřeba testovat mnohem víc jedinců než u psů. Kočky nejsou hloupější; jsou hůře testovatelné. A to je zásadní rozdíl.

Chytrost nebo jiný styl řešení?

Virální články z roku 2021 přinesly k Miklósiho datům něco, co v nich nikdy nebylo: žebříčky „nejchytřejších kočičích plemen“. Siamská, bengálská, habešská, barmská nebo cornish rex – tato plemena se v podobných seznamech objevují dodnes. Jenže původní studie plemena vůbec nerozlišuje. Pracuje s kočkami jako druhem, ne s jednotlivými liniemi.

Co výzkum skutečně ukazuje, je rozdíl ve strategii, ne v inteligenci. Psi byli tisíce let šlechtěni na kooperaci s člověkem, při problému se na něj obracejí, protože to funguje. Kočky prošly výrazně kratší a méně intenzivní domestikací. V potravním kontextu nepotřebovaly člověka jako prostředníka. Když tedy kočka u neřešitelného úkolu ignoruje majitele a dál hrabe pod miskou, není to vzdor. Je to ekologicky logická odpověď.

Novější práce z roku 2023 publikovaná v časopise Animals navíc ukázala, že na kočičí výkon má obrovský vliv prostředí a životní styl. Kočky s přístupem ven se chovaly jinak než čistě bytové, starší kočky reagovaly odlišně od mladých. Závěry Miklósiho experimentu tak platí spíš jako druhová tendence než jako univerzální pravidlo pro každou kočku na gauči.

Plemeno, které zarazí z jiného důvodu

Mezi „nejchytřejšími plemeny“ se v popularizačních seznamech pravidelně objevuje skotská klapouchá, roztomilá kočka se sklopenýma ušima, oblíbená na sociálních sítích. Miklósiho experiment o ní neříká vůbec nic. Ale právě u tohoto plemene stojí za to se zastavit, i když z úplně jiného důvodu.

Charakteristické sklopené uši jsou důsledkem genetické mutace chrupavky, která způsobuje osteochondrodysplazii, bolestivé degenerativní onemocnění kloubů postihující všechny jedince nesoucí daný gen. Mezinárodní federace FIFe i české Sdružení chovatelů koček ČSCH proto zakazují jedince tohoto plemene vystavovat, propagovat i inzerovat. Když se tedy tohle plemeno objeví v žebříčku „nejchytřejších koček“, je to přinejmenším ironické; nejde o zvíře, jehož chov by měl být propagován, ale o případ, v němž popularita převážila nad životní pohodou zvířat.

iZdroj fotografie: Foto: Pixabay

Jak kočičí hlavu procvičit doma

Pokud vás výsledky experimentu inspirovaly, nemusíte shánět laboratorní vybavení. Stačí tři jednoduché kroky:

• Schovaný pamlsek. Položte odměnu pod kelímek nebo lehkou misku a nechte kočku, ať ji převrátí. Postupně přidávejte překážky.
• Puzzle krmítko. Začněte tím nejjednodušším, i obyčejná forma na muffiny s míčky přes jamky funguje. Cílem je, aby kočka musela přemýšlet, než se nají.
• Clicker trénink. Krátké bloky po dvou až třech minutách, pozitivní posilování, konzistentní zvuk. Realistické cíle: sedni, podej tlapku, vstup do přepravky. Ne každá kočka to bude chtít dělat, a to je v pořádku.

Miklósiho experiment z roku 2005 neukázal, že kočky jsou chytřejší než psi. Ukázal, že když narazí na problém, řeší ho po svém, bez ohledu na to, jestli u toho stojí vědec s tabulkou. A těch sedm, které odešly? Možná právě ony pochopily situaci nejlépe ze všech.