Vypadá jako medúza a roste na bučinách v Krkonoších. Z téhle houby se vyrábělo první československé antibiotikum

Padlý buk, tmavá kůra porostlá mechem a na ní trs bělostných kloboučků, které za vlhka připomínají hromádku medúz vyplavených na břeh. Takový snímek zveřejnil polský Krkonošský národní park (Karkonoski Park Narodowy). Na konci září ho převzal deník Fakt a fotografie obletěla polský internet. Houba působí jako exotický host z tropů, přitom jde o domácí druh střední Evropy. Ukrývá navíc kapitolu, kterou si v Polsku málokdo spojí s českou historií. Z laboratorně pěstovaného podhoubí slizečky porcelánové izolovali v pražské Krči antimykotickou látku mucidin. Z ní vznikl Mucidermin SPOFA, mast a sprej na kožní plísně, které desítky let ležely v československých lékárnách.

Slizečka porcelánová: medúza z bukového lesa

Latinsky se jmenuje Oudemansiella mucida, novější taxonomie ji řadí do rodu Mucidula. Ve starší literatuře se objevuje také jako Armillaria, Collybia nebo Lepiota mucida. Poláci jí říkají „monetka bukowa“. Kdo jednou zahlédl její plodnice, s jinou houbou si ji splete jen stěží.

Klobouk měří podle atlasu České mykologické společnosti dva až osm, výjimečně devět centimetrů. Je bělavý, za vlhka pokrytý vrstvou slizu, silně lesklý a prosvítavý. Proti světlu skrz něj místy prosvitnou řídké bílé lupeny. Štíhlý třeň dorůstá délky tří až deseti centimetrů a zdobí ho bílý prsten. Plodnice se navíc rády sdružují do trsů, takže z dálky vypadají jako shluk rosolovitých tvorů zavěšených na kmeni. Přirovnání k medúze proto sedí přesně: gelovitý povrch, porcelánová bělost a perleťový odlesk.

Jedlá je, gurmány však nenadchne. Mykologické atlasy ji hodnotí jako málo vydatnou, dužnina je téměř bez chuti a bez vůně, nanejvýš slabě nakyslá. Po oloupání slizu se klobouky hodí leda do směsi s výraznějšími druhy. Podle nás si slizečka zaslouží spíš objektiv fotoaparátu než místo v košíku.

Buk si vybrala záměrně. Osidluje hlavně odumřelé dřevo v raných fázích rozkladu, občas se uchytí i v ranách živých, oslabených stromů. Odborníci ji označují za saproparazita, který vyvolává bílou hnilobu. Atlas poškození dřevin Mendelovy univerzity upozorňuje, že při hnilobě v bázi hrozí vývrat a při rozsáhlém postižení kmene může strom prasknout. Jde však o jednotlivé napadené buky, nikoli o plošnou pohromu.

Kde slizečku v Krkonoších potkat a co smí návštěvník

Odborná kapitola o houbách, kterou vydal sám polský park, řadí slizečku mezi obyvatele padlých bukových kmenů. Jmenuje bukové porosty na svazích Chojniku, v údolích Szklarky a Kamienné a v okolí Jagniątkówa a Michałowic. Druh tam mykologové evidují už léta, polský příspěvek tedy funguje jako sezonní pozvánka k pozorování.

Česká strana hor má slizečku také. Atlas krkonošských mechorostů, lišejníků a hub, který vydala Správa KRNAP, ji uvádí „místy dosti hojně v bučinách“, na živých oslabených i tlejících kmenech buků. Mimo Krkonoše ji botanici fotografovali třeba v Jevanech. V pralesních bučinách bývá hojná, jinde roztroušená, časopis Vesmír ji označil za „u nás nepříliš hojnou“. Plodnice se objevují od pozdního léta do listopadu, některé zdroje uvádějí začátek už v červnu.

Ve vyhlášce č. 395/1992 Sb. mezi zvláště chráněnými houbami nefiguruje. Na hřebenech však platí přísnější pravidla:

• Český KRNAP: v klidových územích se smí chodit jen po vyznačených cestách, lesní plody lze sbírat pouze tak, aby se les nepoškodil.
• Polský KPN: zákon o ochraně přírody v národních parcích obecně zakazuje sběr volně rostoucích rostlin a hub mimo místa určená ředitelem parku. Houbaření tam tedy nepřipadá v úvahu a návštěvník má zůstat na značených trasách.
• Obecně: fotografovat bez zásahu do plodnic, nesbírat a nekonzumovat nic bez spolehlivého určení.

Mucidin z Krče: jak se z bukové houby stal lék

V šedesátých letech hledali mikrobiologové po celém světě nové látky proti houbovým infekcím. Tým Vladimíra Musílka z Mikrobiologického ústavu ČSAV si všiml, že kultura slizečky produkuje sloučeninu, která potlačuje růst jiných hub. Pojmenovali ji mucidin. Podle historie Mikrobiologického ústavu AV ČR jde o jediné původní československé antibiotikum, které se dostalo až do klinické praxe.

Patentová stopa je přehledná. Britský patent uvádí prioritu přihlášky ze 17. prosince 1965, zveřejněn byl 10. září 1969. Jako vynálezce jmenuje Musílka, majitelem byla Československá akademie věd. Časopis Živa zmiňuje československý patent č. 136 492 z roku 1970.

Proces připomínal spíš výrobu penicilinu než houbaření. Surovinou bylo mycelium pěstované v submerzní kultuře, tedy ponořené v živném roztoku. Mucidin se z fermentační kapaliny nebo odděleného podhoubí extrahoval organickými rozpouštědly, mezi nimiž patent jmenuje butylacetát, chloroform, butanol a methanol. Následovalo čištění chromatografií na oxidu hlinitém nebo silikagelu. Hotový přípravek pod značkou Mucidermin SPOFA vznikal v Roztokách u Prahy jako mast a sprej proti dermatomykózám včetně plísní nehtů.

Od penicilinu se mucidin liší cílem. Penicilin ničí bakterie, kdežto mucidin útočí na houby. Blokuje v jejich mitochondriích přenos elektronů v komplexu bc1 a houbová buňka přichází o energii. Biochemici v roce 1986 prokázali, že je identický se strobilurinem A. Ze strobilurinů se později vyvinula rozsáhlá skupina fungicidů pro ochranu plodin. Česká laboratorní kuriozita tak stála u zrodu třídy látek, jejíž zástupce dnes zemědělci stříkají na pole po celém světě.

Slizečce samotné látka nejspíš slouží jako zbraň. Vesmír i Živa vysvětlují, že jí pomáhá odrážet konkurenční houby, které by jinak obsadily stejný bukový kmen. Křehká bílá plodnice tedy hájí své teritorium chemickou výzbrojí.

Proč Mucidermin zmizel z lékáren a proč ho nezkoušet doma

Podle časopisu Živa se Mucidermin vyráběl dlouhodobě a po roce 1989 výroba postupně slábla, až skončila. Jednoznačnou příčinu zdroje neuvádějí. Podle nás se sešlo několik vlivů najednou: otevření trhu zahraničním firmám, tlak na náklady a nástup novějších antimykotik se standardizovanou syntézou.

Dnešní lékárny nabízejí širokou paletu: azoly, allylaminy jako terbinafin a naftifin, ciclopirox, tolnaftát či butenafin. Přehledová studie Cochrane u plísně nohou potvrzuje účinnost lokálních přípravků, allylaminy v metaanalýze mírně předčily azoly. Přímé srovnání s Muciderminem jsme dohledat nedokázali, moderní léky ale mají podrobně zmapované dávkování, bezpečnost i riziko rezistence.

Z lesní plodnice si mast doma nikdo nevyrobí. Historická technologie vyžadovala sterilní kultivaci, toxická rozpouštědla, chromatografické čištění a přesné dávkování. Domácí výluh z klobouků nemá s léčivem nic společného a samoléčba kožních plísní podomácku vyrobeným extraktem může nadělat víc škody než užitku. Při potížích patří na řadu lékař nebo lékárník.