Mandragora: starověcí lékaři věřili, že její vytržení zabíjí. Hippokratés ji používal jako lék, věda ji zkoumá dál

Mandragora si vybudovala reputaci, která přežila tisíciletí, od antických lékařů přes rudolfinské kabinety kuriozit až po dnešní laboratoře zkoumající její alkaloidy v souvislosti s neurologickými chorobami a nádorovým bádáním. Fascinace touto lilkovitou bylinou stojí na tom, že její mytologie vyrůstá z reálné chemie. Křik kořene při vytržení ze země je samozřejmě pověra. Ale látky, které mandragora obsahuje, dokážou změnit vědomí, uspat, a v dostatečné dávce zabít.

Josephus Flavius a pes, který měl zemřít místo člověka

Nejstarší dochovaný popis rituálního sběru mandragory pochází od židovského historika Josepha Flavia z 1. století. V jeho podání rostlina svítí ve tmě a uhýbá ruce sběrače; jedinou cestou, jak ji bezpečně vyrvat, je přivázat k ní psa, který kořen vytáhne a zahyne místo člověka. Flaviova zpráva ještě nezná motiv smrtícího křiku, ten dolepily pozdější středověké vrstvy příběhu, kdy se mandragora proměnila v bytost s démonickým hlasem, schopnou usmrtit každého, kdo zaslechne její nářek.

Proč se tak mocná legenda uchytila právě kolem této rostliny? Odpověď leží v jejím vzhledu i účincích. Kořen dorůstá desítek centimetrů, často se větví do dvou „nohou“ a dvou „paží“ a při troše představivosti skutečně připomíná lidské tělo. K antropomorfnímu tvaru se přidala zkušenost s intoxikací: kdo se mandragorou otrávil, zažil poruchy paměti, delirantní vize a hlubokou ospalost. Kombinace tvarové podobnosti a omamného účinku vytvořila ideální živnou půdu pro pověru, že v kořeni sídlí cosi živého.

Tropanové alkaloidy: chemie, která stojí za celou pověstí

Mandragora lékařská (Mandragora officinarum) patří do čeledi lilkovitých, kam spadají i další proslulé jedovaté rostliny, třeba rulík zlomocný a blín černý. Všechny tři sdílejí tropanové alkaloidy s anticholinergním účinkem: hyoscyamin a skopolamin. V nízké, pečlivě odměřené dávce tyto sloučeniny tlumí bolest, uvolňují křeče a navozují ospalost. Stačí ale nepatrné překročení prahu a nastupuje otrava: dezorientace, halucinace, bezvědomí.

Studie publikovaná v roce 2019 odhalila, že M. officinarum se od příbuzných druhů rodu Mandragora liší nefunkčním genem H6H, což vede k neobvykle vysokému obsahu hyoscyaminu a odlišnému alkaloidovému profilu. Právě tato chemická rozmanitost činí z mandragory zajímavý objekt pro farmakologický výzkum. Vedle tropanových alkaloidů obsahuje i withanolidy, skupinu steroidních laktonů, které v preklinických modelech akutní myeloidní leukémie prokázaly schopnost vyvolat apoptózu nádorových buněk. Současný výzkum withanolidů zůstává na úrovni buněčných kultur a signálních drah; do schváleného léku je daleko. Přesto jde o jednu z nejkonkrétnějších stop, kudy se ubírá moderní zájem o prastarou rostlinu.

Rudolfinská Praha a obchod s falešnými kořeny

Na přelomu 16. a 17. století se mandragora stala prestižním sběratelským artiklem. Císař Rudolf II. uchovával ve svém pražském kabinetu kuriozit „několik mužíčků z kořene mandragory“, ceněných na úrovni jiných magicky nabitých rarit. Poptávka po autentických exemplářích vyvolala vlnu padělků: obchodníci opracovávali kořeny jiných rostlin do lidské podoby a vydávali je za pravou mandragoru. Raně novověcí autoři si na tento podvod opakovaně stěžovali.

Pikantní je, že mandragora v českých zemích přirozeně neroste, její domovinou zůstává Středomoří, od Itálie a Španělska po severní Afriku. Legendy o sběru na „šibeničních vrších“ v Čechách proto patří spíš do folklórní vrstvy než do botanické reality. Kořeny, které se dostaly do rudolfinských sbírek, musely být dovezeny, nebo vyrobeny.

Zakázaná v potravinách, živá v lékopisu

V české legislativě má mandragora jasně vymezené místo. Vyhláška č. 58/2018 Sb. řadí kořen Mandragora officinarum mezi rostliny zakázané při výrobě potravin a doplňků stravy. Zároveň starší vyhláška Ministerstva zdravotnictví ji vede mezi rostlinami využívanými pro farmaceutické a terapeutické účely. Evropský lékopis eviduje monografii „Mandragora ad praeparata homeopathica“, a právě v homeopatické stopě dnes mandragora v českém zdravotnickém systému formálně přežívá.

Pro laika z toho plyne jednoznačný závěr: samoléčba kořenem mandragory představuje reálné nebezpečí. Rozmezí mezi účinnou a toxickou dávkou tropanových alkaloidů je úzké a bez laboratorního zázemí prakticky neodhadnutelné. Historická pověst „rostliny, která uspí i zabije“ odpovídá farmakologické realitě přesněji, než by se na první pohled zdálo.

Proč laboratoře stále hledají v mandragoře nové odpovědi

Současný vědecký zájem o mandragoru sleduje dvě hlavní linie. První spojuje tropanové alkaloidy s neurologickým výzkumem; anticholinergní látky hrají roli v pochopení mechanismů Parkinsonovy choroby a dalších neurodegenerativních stavů. Druhá linie míří k withanolidům a jejich protinádorovému potenciálu, zatím ověřovanému na buněčných modelech. Obě cesty jsou teprve na začátku a žádná z nich dosud nepřinesla schválený lék. Přesto ukazují, že mandragora zůstává chemicky bohatým zdrojem, který moderní věda zdaleka nevytěžila.

Legenda o křiku kořene dávno utichla. Ale rostlina, kolem které vznikla, stále promlouvá řečí molekul, jež dokážou měnit chod lidského organismu. A právě proto se k ní vracíme už třetí tisíciletí.