Nejzrádnější houba našich lesů: Pavučinec plyšový způsobuje selhání ledvin s odstupem mnoha dní

Teprve po více než týdnu začali pociťovat palčivou žízeň, bolesti v bedrech a problémy s močením. Šest z nich skončilo na hemodialýze, tři zůstali na přístrojích ještě deset měsíců poté. Viníkem byl nenápadný rezavohnědý druh, který si nikdo z nich nespojil s jídlem starým přes deset dní: pavučinec plyšový, Cortinarius orellanus.

Proč orellanin patří mezi nejzákeřnější přírodní jedy

Toxin ukrytý v plodnicích pavučince plyšového nese jméno orellanin. Na rozdíl od jedů muchomůrky zelené, které cílí primárně na játra, orellanin míří výhradně na ledviny. Váže se na renální tubuly, drobné kanálky, jimiž ledviny filtrují krev, a spouští tam kaskádu oxidativního poškození. Volné radikály narušují buněčné membrány, klesá hladina NADPH, tubulární epitel odumírá. Výsledkem bývá akutní intersticiální nefritida, nekróza proximálních tubulů a v těžších případech nevratná fibróza ledvinné tkáně.

Zrádnost celého procesu spočívá v načasování. Latence mezi konzumací a prvními obtížemi činí 3 až 20 dní. Člověk má po houbovém jídle dávno klid, vaří jiná jídla, žije běžný život, a mezitím se v ledvinné kůře hromadí toxin, který už v krvi ani v moči nemusí být zjistitelný. Teprve když poškození dosáhne kritického rozsahu, dostaví se žízeň, polyurie přecházející v oligurii, nevolnost, bolesti hlavy. Při rozvíjejícím se selhání ledvin nastupuje metabolická acidóza: tělo nedokáže vyrovnávat pH krve, dýchání se zrychluje a prohlubuje, později se stává obtížným. Dýchací potíže tedy nepřicházejí od houby přímo, jsou důsledkem kolapsu ledvinných funkcí.

Polská tragédie roku 1952: přelom v evropské mykologii

Až do poloviny dvacátého století rod Cortinarius nikoho příliš neznepokojoval. Mykologové ho vnímali jako taxonomicky nepřehlednou skupinu, ovšem bez zásadního toxikologického významu. Pak přišel rok 1952 a Polsko.

V jedné sérii otrav bylo zaznamenáno 102 případů akutního selhání ledvin a jedenáct úmrtí. Pacienti konzumovali houby označované jako Cortinarius orellanus. Série, publikovaná roku 1957, odhalila dosud neznámý typ nefrotoxické otravy s extrémně dlouhou latencí. O pět let později, v roce 1962, byl z plodnic izolován orellanin. Rod pavučinců rázem získal zcela nový rozměr: z obtížně určitelné skupiny se stal nositel jednoho z nejnebezpečnějších houbových jedů na kontinentu.

Francouzská kazuistika z roku 1990 potvrdila, že polská epizoda nebyla ojedinělá. Dvacet šest mladých mužů snědlo houbovou polévku; hospitalizováni byli až 10. až 12. den po jídle. Dvanáct z nich upadlo do akutního renálního selhání, osm vyžadovalo hemodialýzu a čtyři nakonec podstoupili transplantaci ledviny.

Smrtelná dávka v gramech: pavučinec versus muchomůrka zelená

Muchomůrka zelená bývá tradičně označována za nejnebezpečnější houbu českých lesů. Podle smrtelné dávky v gramech čerstvé plodnice jí ovšem pavučinec plyšový konkuruje, a překonává ji. Zatímco u muchomůrky zelené se letální množství odhaduje kolem 50 gramů, u pavučince plyšového stačí přibližně 30 gramů. Rozdíl v praxi zmenšuje fakt, že muchomůrka zelená je masivnější houba: jeden kus váží víc, takže „počet snědených plodnic“ vyznívá jinak než holá gramáž.

Odlišný je i průběh otravy:

• Muchomůrka zelená: latence 6–12 hodin, prudké gastrointestinální příznaky, krátká zdánlivá úleva, během 4–7 dnů selhávání jater a sekundárně ledvin.
• Pavučinec plyšový: latence 3–20 dní, primárně ledvinný průběh: žízeň, poruchy močení, bolesti v bedrech, uremie, acidóza; játra bývají zasažena výjimečně.

Právě ta extrémní prodleva dělá z pavučince v praxi zákeřnějšího protivníka. Při otravě muchomůrkou zelenou si člověk většinou uvědomí souvislost s houbami ještě v nemocnici. Při otravě pavučincem přichází pacient k lékaři s příznaky, které připomínají ledvinové onemocnění, a nikdo se neptá na jídlo staré dva týdny.

Jak pavučinec plyšový rozpoznat a proč je bezpečnější ho vůbec nesbírat

Klobouk měří 3 až 10 centimetrů, zbarvení kolísá od rezavého přes skořicové po cihlově hnědé. Povrch je charakteristicky vláknitý až plstnatý, odtud přídomek „plyšový“. Lupeny jsou v mládí žlutavé, postupně přecházejí do oranžově hnědých tónů. Mladé plodnice nesou pavučinkovitý závoj (cortinu), který po roztržení zanechává na třeni vláknitý kroužek.

Záměny se v literatuře uvádějí především s liškami obecnými. Odlišení:

• Lišky mají nízké, vidličnatě větvené lišty; pavučinec má pravé, husté lupeny.
• Klobouk lišky je hladký až lehce ojíněný; klobouk pavučince působí sametově, drsně.
• Lišky nikdy nemají pavučinový závoj.

Rod Cortinarius čítá stovky druhů a morfologické rozdíly mezi nimi bývají subtilní. Podle České mykologické společnosti i AOPK ČR se pavučinec plyšový v tuzemsku váže hlavně na sušší doubravy a dubohabřiny, méně na bučiny, od nížin po pahorkatiny. Doložené lokality zahrnují okolí Brna, jižní Čechy, Podyjí, České středohoří či Džbán. Druh rozhodně existuje v českých lesích, byť nepatří k hojným.

Praktické pravidlo pro houbaře zní jednoznačně: nesbírat žádný malý až střední rezavohnědý lupenatý druh s náznakem pavučinky na třeni. Spoléhat na jemné druhové rozdíly u pavučinců je hazard, který nestojí za žádnou polévku. Orellanin se navíc neničí vařením, mražením ani sušením. Tepelná úprava, která u řady jiných hub toxiny odbourá, zde nepomůže vůbec.

Pokud existuje byť jen podezření na konzumaci pavučince, je zásadní okamžitě kontaktovat Toxikologické informační středisko VFN na linkách 224 91 92 93 nebo 224 91 54 02. Čekat na příznaky znamená ztratit dny, během nichž toxin nenávratně ničí ledvinnou tkáň. Zbytky hub i pokrmu je třeba uchovat, mohou být klíčové pro laboratorní průkaz orellaninu.

A ještě jednu věc se vyplatí znát: v českém online prostoru se opakovaně objevuje tvrzení, že pavučinec plyšový býval v tuzemských houbařských atlasech uváděn jako jedlý. Rešerše Jiřího Součka publikovaná Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích ovšem konkrétní český atlas s takovým označením nedohledala: starší české publikace se k poživatelnosti pavučince většinou vůbec nevyjadřovaly. Motiv „jedlého pavučince“ má prokazatelnou stopu ve starší evropské literatuře, včetně francouzského textu z roku 1960 odkazujícího na práci Alberta Piláta z roku 1953.