Václavky jsou vysoce ceněny pro svou výraznou oříškovou chuť a všestranné využití v kuchyni. Měli byste si na ně však dát pozor.
Milovníci hub vždy hledají další velký kulinářský objev a v mnoha regionech je za jeden z těchto skvostů považována Armillaria mellea, známá také jako václavka obecná nebo medová houba. Avšak i když se tyto krásky mohou na první pohled zdát jako sen všech sběračů, jsou s nimi podle webu iPrima spojena i rizika, která se často přehlížejí.
Rozpoznávání václavek: průvodce houbaře
Kloboučky václavek (Armillaria mellea) mají výrazný medový nádech, podle kterého dostaly i svůj nevšední název v anglicky mluvících zemích – medové houby. Jejich vzhled často umocňují drobné tmavé šupinky, které jsou vidět na povrchu klobouku.
Žábry pod kloboukem jsou světlé až bělavé a stejně jako ostatní zástupci rodu Armillaria mají václavky charakteristický prsten na třeni, radí dále všem houbařům Wikipedie. Navíc mají tendenci se objevovat zejména během podzimu (ano, hádáte správně – okolo svátku svatého Václava), takže právě teď jsou pro jejich sběr ideální podmínky.
Proč mohou být syrové václavky jedovaté
Jedním z největších omylů o václavkách je, že je jsou zcela jedlé. To má k pravdě ale opravdu daleko. Naopak – v syrovém stavu obsahují václavky toxiny, které mohou vést k výrazným zažívacím potížím včetně nevolnosti, zvracení a průjmu. I když tyto příznaky nejsou životu nebezpečné, mohou být natolik závažné, že způsobí nezapomenutelný (a nepříjemný) zážitek. O dalších nebezpečných houbách psali Chalupáři-Zahrádkáři zde.
Pro bezpečné vychutnání václavek je proto nezbytná důkladná tepelná úprava. „Vařením nebo smažením po dobu nejméně 10 až 15 minut se škodlivé sloučeniny rozkládají, takže houby jsou bezpečné. Já je ráda připravuju smažením na másle, používám je do polévek nebo nakládám do octového nálevu. Podle mě mají mírně nahořklou chuť, která tak trochu připomíná lískové oříšky,“ radí houbařka a kuchařka v jednom paní Zdeňka K. z Lovosic.