Za socialismu měl masivní dubový stůl každý. Dnes za něj lidé platí desítky tisíc a řadí se mezi prémiové zboží

Stačí zalistovat rodinným albem ze sedmdesátých let. V obýváku sektorová stěna, na stole ubrus a talíř polévky, v předsíni boty po čerstvé opravě od ševce a kolem stolu celá rodina, protože v půl páté bylo po šichtě. Nic z toho tehdy nikomu nepřipadalo výjimečné. V roce 2026 se ale každá z těch čtyř položek přesunula do jiné cenové ligy. Bytelný nábytek se prodává jako investice, potraviny s krátkým složením nesou bio nálepku, opravu zajistí profesionál s hodinovou sazbou a společný čas si lidé kupují v podobě víkendových pobytů a digitálních detoxů. Prošli jsme ceníky, statistiky Asociace českých nábytkářů, data ministerstva zemědělství i mzdové tabulky. Výsledek dává překvapivou odpověď na otázku, proč obyčejnost tolik podražila.

Dubový stůl za půl výplaty: jak se z bytelného nábytku stala prémie

Socialistická domácnost měla nábytek na desítky let. Symbolem se stal sektorový systém Universal, který se podle CzechDesignu vyráběl od roku 1971 celých 27 let a prošel tisíci panelákových bytů. Skříně se stěhovaly, dědily, doplňovaly a opravovaly. Jídelní stoly, lavice i čalouněná křesla vydržely celé generace a mnohé dodnes stojí na chalupách.

Dnešní ekvivalent takové trvanlivosti má jasnou cenovku. Jídelní stůl z dubového masivu o rozměru 180 × 90 cm nabízí Massivo za 25 399 Kč, Rachtal Design model LINEA za 26 800 Kč. Tradiční výrobce Jelínek uvádí ve svém ceníku u stolu RADIX ve stejné velikosti 46 680 Kč, v provedení dub rustik zhruba 41 830 až 43 080 Kč. Laminovaný stůl podobných rozměrů přitom pořídíte zhruba za 4 790 až 5 990 Kč, dražší dřevotřískové modely se šplhají k 12 500 Kč.

Odkud se rozdíl bere? Ze struktury trhu. Podle AČN dosáhla spotřeba nábytku v Česku loni 43,20 miliardy korun, z toho import pokryl 28,66 miliardy. Dovoz tak tvoří 66,34 % domácí spotřeby a obstarávají ho hlavně velké řetězce a e-shopy, které míří na masový trh s levnějším zbožím. České firmy si ukrojily 14,54 miliardy, o něco víc než rok předtím.

Podle nás právě tady leží klíč. Tuzemský nábytek nezmizel, jen se smrskl do menšího a hodnotnějšího výseku trhu. Kdo chce stůl, který za dvacet let přebrousí a znovu naolejuje, platí za tvrdé dřevo, silnou desku, ruční práci a malé série. Laminová deska s nabobtnalou hranou se do renovace nevyplatí. Masiv ano.

Jídlo s krátkým složením: proč za obyčejnost připlácíme

Prodavačka za pultem samoobsluhy toho tehdy nabízela málo. Chleba, máslo, mléko v sáčku, sezonní zelenina, maso podle zásob. Sortiment byl skoupý, zato složení většiny výrobků se vešlo na pár řádků. Hotových jídel, ochucovadel a polotovarů bylo pomálu, takže se vařilo doma, z toho, co bylo.

Dnes se jednoduchost hledá cíleně a obvykle ji provází certifikát. Podle ministerstva zemědělství utratili Češi v roce 2024 za biopotraviny 8,51 miliardy korun. Na obyvatele to dělá 780 Kč ročně a podíl na celkové spotřebě potravin a nápojů činí pouhých 1,87 %. Trh přitom rostl už čtrnáctým rokem v řadě, meziročně o 14,8 %.

Kde se bio nakupuje, ukazuje rozložení prodejních kanálů:

• maloobchodní řetězce 33 %
• e-shopy 25 %
• drogerie 20 %
• specializované prodejny 8 %

Pro srovnání: průměrný obyvatel EU vydal podle starší ročenky ministerstva za biopotraviny v roce 2022 zhruba 2 500 Kč, Čech kolem 540 Kč. Čísla prozrazují, že poctivě vypěstované potraviny zůstávají pro většinu domácností doplňkem. Plnohodnotná náhrada běžného nákupu z nich zatím nevznikla.

Švadlena, truhlář a švec: řemeslo jako nadstandardní služba

Roztrženou podrážku spravil švec na rohu, sukni zkrátila sousedka se šicím strojem, rozviklanou židli sklížil truhlář z družstva. Oprava patřila k rytmu domácnosti stejně samozřejmě jako nedělní oběd.

Řemeslníci existují i nyní, jejich práce ale zákazníka vyjde výrazně dráž, než kolik sami vydělají. Informační systém o průměrném výdělku eviduje za rok 2025 ve mzdové sféře 7,7 tisíce truhlářů s mediánem mzdy 30 046 Kč a hodinovým výdělkem 182,3 Kč. Švadleny a šičky jsou na tom hůř: osm tisíc zaměstnankyň, medián 26 092 Kč, tedy 153,7 Kč na hodinu.

Zákazník však neplatí mzdu, nýbrž kompletní službu. Truhlářská hodina vyjde orientačně na 350 až 700 Kč, výměna podrážek nebo podpatků přijde na stovky korun, stejně jako zúžení kalhot či výměna zipu. Do ceny se promítá dílna, energie, doprava, materiál a daně. Výsledek je paradoxní: řemeslník bere málo, a přesto si ho mnoho lidí rozmyslí. Levné boty z řetězce často stojí méně než jejich oprava.

Co tyto profese nahrazuje? Sériová výroba, dovoz, CNC stroje a prefabrikované díly. Individuální práci na míru ovšem pořád odvede jen konkrétní člověk s konkrétníma rukama. Takových lidí ubývá a jejich čas se zdražuje.

Čas s rodinou: nejcennější položka, která nemá cenovku

Nejméně hmatatelná ztráta bolí nejvíc. Normalizační domácnost žila předvídatelně: pevná pracovní doba, odpoledne doma, večer u televize, kterou podle dobových dat v roce 1976 vlastnilo 98 % domácností. Program to nebyl nijak oslnivý, zato společný.

Současnost tenhle samozřejmý čas proměnila v komoditu. Prodávají se víkendové relaxační pobyty, rodinné wellness pobyty, kurzy digitálního detoxu, hlídání dětí i koučink rovnováhy mezi prací a soukromím. Zpráva OECD z roku 2025 připomíná, že flexibilní formy práce zůstávají v Česku omezené a zhruba 70 % pracovníků ve věku 55 až 64 let odpracuje týdně 40 až 44 hodin, víc, než je unijní průměr této věkové skupiny.

Podle nás jde o nejlepší ilustraci celé proměny. Stůl si můžete koupit, opravu zaplatit. Společné odpoledne si ale člověk musí vybojovat, a když na to nemá sílu, sáhne po placené náhražce. Pevný blok bez mobilu, společná večeře nebo jeden týdenní večer bez kroužků přitom nestojí nic. Jen to, co je dnes nejvzácnější.

Zdroj: Průzkum nabídek na portálech Aukro, Barnebys, LiveAuctioneers, Burda Auction, Heritage Auctions, 1stDibs, Catawiki, Etsy, Bazoš a LCG Auctions a starožitnictví (USTAR, Taranis a Antik Praha)